Drogy jsou zlým snem snad všech rodičů. Zároveň se mnozí z nich někde v koutku duše utěšují, že přece jejich potomek, kterému věnovali lásku, čas a všechno, co ke spokojenému životu potřebuje, drogám nepropadne. Vždyť přece fetují hlavně děti z rozháraných nebo sociálně slabých rodin. Závislost je ale vlastně podivně „spravedlivá,“ ta nerozlišuje společenské poměry, rodinné zázemí a často ani vzdělání. A je jedno, jestli se jedná o závislost na drogách, alkoholu nebo výherních automatech.

„Máme doma feťáka“…

…je věta, kterou dokáže nahlas vyslovit jen málo rodičů. Snad považují závislost svého dítěte za vlastní selhání či osobní prohru, třeba se bojí, že je okolí odsoudí. O problému často mlčí i mezi sebou a tiše doufají, že to „nějak dopadne“. Všechno vždycky „nějak dopadne,“ ale konce nebývají zrovna veselé.

Příběh mojí dcery se příliš neliší od těch ostatních. Doma se začaly ztrácet peníze, na řadu přišlo záškoláctví, následovalo toulání dlouho do noci, pak přicházela často až ráno. Ještě jí nebylo ani šestnáct let. Jednoho rána jsem ji našla doma, jak bloumá po bytě, mluvila z cesty, měla pocit, že se na ni řítí stěny, viděla cizí lidi… Toxická psychóza, blesklo mi ihned hlavou.

Moje podezření potvrdil lékař-psychiatr, ke kterému jsem ji odvezla. Přiznala se, že bere pervitin. Psychotický zážitek dceru ale natolik vyděsil, že téměř okamžitě souhlasila s léčbou. Sehnat pro nezletilého narkomana léčebnu nebylo jednoduché. V drtivé většině zařízení je podmínkou pobytu dovršení osmnácti let. Pomohlo děčínské K-centrum, tady jsem kromě cenných rad také získala kontakt na terapeutickou komunitu White Light v Mukařově, která nám vyšla vstříc jako jediná.

Cesta tam

Pobytu tady předcházel povinný týden na detoxikačním oddělení. To je pro nezletilce kupodivu jediné v republice, a to v Nemocnici milosrdných sester Pod Petřínem.

Po osmi měsících v komunitě se vrátila domů. „Čistá“ nevydržela ani měsíc. Následovala psychiatrická léčebna v Bohnicích, poté opět komunita. Všechno vypadalo na dobré cestě, byla už přece jen zase o rok starší a její přístup k léčbě i k životu se zdál zodpovědnější. Chybělo jí posledních čtrnáct dní k ukončení pobytu v komunitě, když dcera spolu s dalším klientem utekla. Zavolala mi, že selhala, ale do komunity už se nevrátí. Pervitin vyměnila za heroin.

Svůj strach snad ani nemusím popisovat. Čtrnáct dní jsem o ní neměla žádné zprávy, až jednou mi zazvonil telefon.

…a zase zpátky

Volala dcera. Byla uplakaná, telefonovala z teplického K-centra, kam si po celou dobu svého pobytu doslova na ulici chodila pro čisté stříkačka a jehly ale naštěstí i pro radu. Právě díky pracovníkům toto zařízení sebrala odvahu a zvedla telefon. Chtěla domů, ale můj postoj po zkušenostech byl jasný: Domů ano, ale čistá. Řekla jsem jí jasně, že pomoc ode mě může očekávat jedině tehdy, půjde-li se znovu léčit. Souhlasila. Proces se opakoval. Detox – Bohnice – komunita. Léčbu absolvovala bez problémů a půl roku si „odkroutila“ také v centru následné péče v Českých Budějovicích, daleko od míst, kde začala její drogová kariéra.

Bude to už půl roku, co se vrátila domů. Vše sice vypadá optimisticky, ale rozhodně neusínám na vavřínech. O „vyléčení“ se dá hovořit až za mnoho let. Opatrně tedy říkám, že moje dcera zatím abstinuje. A přestože potrvá ještě dlouho, než budu moci klidně spát. Vím, že bez pomoci odborníků, by naděje dcery na trvalou abstinenci byla podstatně nižší.

Alida Horváthová

Alida Horváthová je novinářka. Pracovala také v děčínském Deníku. Kvůli dceři se ale přestěhovala zpět do Prahy.