Myslím, že navenek působila a působí naše rodina jako celkem normální. Ti, kdo mají pracovat, normálně pracují, ti, kdo mají chodit do školy, tam normálně chodí, spíme v posteli, jíme u stolu, čistíme si zuby a dáváme si pusu na dobrou noc. Zádrhel je v tom, že jsme vždycky bydlívali v nějakém normálním bytě.

O někom se říká, že se minul povoláním. My jsme se minuli bytem. Vlastně všemi byty, ve kterých jsme postupně žili. Měli jsme totiž bydlet v safari. Nebo alespoň v hájovně. Na statku by to s námi bylo horší, protože každý statek, do něhož bychom se nastěhovali, by se okamžitě stal útulkem pro všechna zvířata, která by o to jen trochu stála.

To, že stále mluvím o celé rodině, znamená, že se to netýká jenom nás dvou holek, i když to tak nejdřív možná bude vypadat. Platí to i pro naše rodiče, kteří se dlouho snažili tvářit, že s nimi to tak není, ale stejně se to na nich dalo poznat.
Posuďte sami.

Budu vám vyprávět, co se stalo, když…
…s KOČKOU v tašce

To jsme se jednoho dne vypravili s Honzou, jeho rodiči a dalšími českými turisty na výlet na ostrov Thassos.

Jeli jsme autobusem podél moře směrem na město Kavala, nad kterým se klene starověký kamenný vodovod, o jakém jsme se učili v dějepise. A pak ještě dál za Kavalu. Nakonec nás autobus vysypal v přístavu, kde jsme se nalodili na malý trajekt, což je loď, která vozí i auta. Tam se nám líbilo úplně všechno - jak námořníci hulákají cizí řečí, aby srovnali strašně moc aut na úplně malinký prostor na lodi, jak zvládnou hulákat, smát se a přitom si ještě zpívat, jak loď odplouvá a moře kolem ní se vlní a tmavne větší a větší hloubkou. Když jsme spolu s ostatními pasažéry zjistili, že stačí natáhnout ruku a rackové, kteří loď celou dobu provázejí, slétnou jako střela dolů a housku z ruky ukradnou a ani vás přitom moc neklovnou, byli jsme nadšením bez sebe…

Trajekt nás dovezl na krásný ostrov, plný zajímavých památek, což ocenili hlavně náš a Honzův tatínek.

Fotili jsme se u muzea vykopávek, prohlíželi si díry do země, ve kterých ještě pořád někdo památky hledal, procházeli jsme úzkými uličkami směrem vzhůru a koukali, jak se bílé domečky u moře hluboko pod námi pomalu zmenšují.

Když skončily uličky, vedly dál už jenom kamenné schody, pořád výš a výš, až jsme stáli u starého amfiteátru a představovali si, jaké to asi bylo, když tu za dávných dob Řekové koukali na divadlo.

„A teď se půjdeme vykoupat?“ zeptala se moje sestra do těch našich romantických představ. „Ještě vydrž,“ nakázal jí Honzův tatínek. „Ještě musíme dál nahoru, je tam posvátný olivový háj a obětní oltář. A kaplička a tak…“ „Jenže já mám žízeň,“ řekla umíněně. „Při cestě je hospůdka,“ prozradil Honzův tatínek pološeptem. „Jen pár kroků odtud.“

Měl pravdu. Pokud se ovšem o jakési větší psí boudičce s posezením pod rákosovou stříškou dalo mluvit jako o hospůdce. Ale ať to bylo co to bylo, bylo to roztomilé, naprosto přírodní a kouzelně nemoderní.

Na jedné straně terasy, kde se sedělo, byla cesta, po které jsme přišli. Na druhé pak dřevěné zábradlí a pod ním hluboký sráz a nádherná vyhlídka na kus ostrova.

Obsluhovali tu dobrosrdeční a veselí lidé, zřejmě ti samí, kteří pověsili na kraj rákosové střechy tabulku „Restaurant & Caffé“ a na druhou stranu cesty postavili kovovou postel bez matrací, ale zato s rozměrným nápisem „Hotel ***“ a velikou lopatu s cedulí „WC“.

Ale hlavně - všude, kam oko dohlédlo, byly kočky i koťata a kocouři. Samé kočky. Černé, strakaté, mourovaté. Některé z nich měly kolem krku úzký barevný obojek. „Je zle,“ špitla maminka tatínkovi. „Je to tu samá rozkošná zvěř.“

Hezká černovlasá slečna v krátkém tílku a dlouhé sukni se nás trochu legrační angličtinou zeptala, jaké máme přání. Každý jsme si vybrali něco k pití.
To jsme ovšem netušili, že ke každé skleničce tu zdarma servírují také jednu hebkou chlupatou společnici. Když totiž slečna vyšla z boudičky s tácem orosených plechovek s pivem a colou, sbalily se všechny kočky, které zrovna neobveselovaly čtyři ostatní hosty, a vydaly se za ní.
Slečna rozdala pití na stůl. Kočky se rozdaly samy na lavice vedle nás.

„To jsou trubky!“ radovala se ségra. Před námi tu už zřejmě pár českých turistů stolovalo, protože se obsluhující slečna po sestřiných slovech zarazila a s nejistých úsměvem ukázala na nás a pak na kočky: „Ček? - Kócika!“

„Jo,“ pochopil Honza. „Jsme Češi a to jsou kočky… Ale taky trubky,“ dodal se smíchem. „Á! Trúpky!“ zaradovala se slečna, zřejmě spokojená, že si zase rozšířila zásobu českých slov. Kromě toho se jí trúpky říkalo očividně lépe než kočka. Hned běžela k pánovi, co tu s ní pracoval, a ukazovala na kočky: „Ček - kociky - trúpky!“

Všichni jsme se smáli a všichni jsme měli v ten překrásný přímořský den skvělou náladu. I kočky, které objevily v naší tašce trvanlivý salám a pěkný kus vyžebraly. Žebraly, lezly nám do tašky, po klínech, po zádech… a to i přesto, že se je slečna s pánem snažili okřiknout.
„Jsou stejně měkcí jako my,“ řekl tatínek na adresu majitelů hospůdky. „Kdybychom my měli hospodu, vypadalo by to tam podobně. Jenže by po hostech nelezla jen čtyřnohá zvířata, ale taky brouci a jiná havěť.“

Maminka udělala jen: „Csss… U nás by ta zvířata musela mít zdravotní průkaz, a to by asi…“ „Měla by ho, ty bys jim ho jistě vyběhala!“ trval na svém tatínek. Honza i jeho táta se smáli a oba přitom koukali na Honzovu maminku. A hned nato nám prozradili, že v něčem jsou si naše rodiny hodně a hodně podobné.

Když jsme se napili, odpočinuli si a pohráli si s kočkami, vypravili jsme se na vrchol ostrova. Stoupali jsme po úzké kamenité pěšince a už byla hospůdka pár metrů za námi, když se z tašky, kterou nesl tatínek, ozvalo zamňoukání. „Mňouká ti taška, zlato,“ řekla maminka. „To by mě zajímalo, z čeho je ten salám.“ „Salám se proměnil v kočku,“ odpověděl tatínek a ukázal nám malinké černé koťátko, kterému už se v té tašce bez salámu přestalo líbit. Táta položil kotě na zem a řekl: „Plav domů!“ A směrem k hospůdce zavolal: „Posílám vám kočku!“

Od hospůdky vykoukla slečna v krátkém tílku a dlouhé sukni, zamávala na nás a zakřičela: „Trúpka!“
Kotě se rozeběhlo zpátky k ní a my jsme mohli pokračovat v cestě. Jenom jsme byli víc udýchaní, protože jsme se strašně nasmáli.
Kousek pod vrškem jsme si trochu odpočinuli v krásné kapličce s dvěma velikými obrazy a třemi malými ikonami, která byla zářivě bílá a upravená, ne jako ta napůl rozbouraná a ošklivými obrázky pomalovaná, co stojí při cestě k nám na sídliště.

A úplně nahoře na kopci rostly olivy s neuvěřitelně tlustými kmeny, z nichž bylo hned jasné, že ty stromy hodně pamatují. Do stráňky na kraji toho háje byl zasazený kamenný oltář a kousek odtud dávno pradávno někdo do skály vytesal obrazy a nápisy. Všechno to bylo tak trochu jako kdyby nás nějaká tajemná síla přenesla o nějaká ta staletí dozadu.

Dolů jsme scházeli druhou stranou ostrova, ale stejně jsme si přitom vzpomněli na kotě v brašně. A zase jsme se smáli, ale tak nějak jinak, protože na nás ještě působilo kouzlo posvátného háje. Byl to takový smích, který má v sobě i radost z toho, že na sebe lidi se zvířaty i lidi k sobě navzájem přece jen umějí být moc a moc milí.

Smutné loučení

V kempu už na nás čekali psi na lehátkách a večer se šuměním moře, zpěvem srandovních ptáčků a cikád a křísů, vůní vavřínu a masa pečeného pod hvězdami.

„Doma je hezky,“ řekla moje sestra. „Ale tady taky. Až budu velká, budu průvodkyní po Řecku.“
Věděla jsem, co jí na to odpoví maminka. „To je hezký nápad. Ale musíš se hodně a dobře učit!“ Podívala jsem se na Honzu a on na mě, protože to znal. Učit. Ani o prázdninách s tím nedají pokoj. Ale ségra nás oba překvapila. „Jo,“ řekla. „Kvůli tomu jo.“

A hned potom se svalila na lehátko a usnula. Z jedné strany ji přikryl mírný vánek, který měl teplotu skoro jako náš fén na vlasy, a z druhé náš bílý řecký pes.

Odjížděli jsme skoro o týden dřív než Honza s rodiči. Všem nám bylo smutno z loučení. Mně s Honzou možná ještě víc než ostatním, protože jsme měli spolu navíc tajemství dvou tajných pus, co jsme si dali za umývárnou…

Všichni dohromady jsme si slibovali, že si napíšeme a zavoláme a že se tu určitě příští rok sejdeme a naše rodina že přijede na delší dobu. Jenomže proti smutku to stejně moc nepomohlo.

Až když nám táta připomněl Karlíka, Fredíka, strašilky a pakobylky, trochu se to zlepšilo. Ale stejně jsme tu museli nechat našeho psa a - jak říkala maminka - taky pěkný kus srdce.

Když pejsek viděl ten náš smutek při balení, snažil se nám to malinko ulehčit. Prostě se sbalil také a odstěhoval se k Honzovi a jeho psovi. A Honza nám vysvětlil, že až odjede také on, psi si najdou další hodné turisty. A tak dál.

A stejně jsme za okny autobusu a pak ještě za okénky letadla obě dvě brečely. Jako kdybychom už nebyly dost velké a rozumné a nevěděly, že všechno má začátek i konec. Ale maminka je velká a rozumná, a přesto měla mokré oči. Věděly jsme proč, i když říkala, že je to od slunce a prachu ze silnice, asi malý zánět spojivek…

V Praze byla zima a pršelo. Pršelo i v našem městě, a tak by nám bývalo bylo ještě daleko víc smutno, kdybychom brzy po příjezdu nejeli k babičce, která měla najednou doma…