I kdyby dnes po poledni někde v regionu hořelo, sedm mužů z děčínského územního odboru Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje má jistotu, že k požáru vyjíždět nebudou. V tu dobu budou totiž slavnostně vyšňoření na třetím nádvoří Pražského hradu vyčkávat příchod českého prezidenta Václava Klause. Právě z jeho rukou převezmou Zlaté kříže za mimořádný záchranářský čin.

„Ocenění dostaneme za záchranu člověka zavaleného ruinami po zřícení bývalých skladů zemědělského zásobování v České Kamenici,“ připomíná událost z desátého ledna loňského roku velitel zásahu Miroslav Svoboda.

V částečně zříceném objektu tehdy našli smrt dva muži, kteří tam s dalšími místními lidmi chodili rabovat traverzy a trámy a kterým už záchranáři pomoci nemohli.

„Do místa, odkud jsme slyšeli volání o pomoc, jsme se dostávali probouranou zdí. Museli jsme si pomáhat prakticky jenom lopatkami a dalšími jednoduchými prostředky. Použít těžší mechanizaci nebylo možné, protože neustále hrozilo zřícení dalšího zdiva. Bylo to hodně komplikované,“ vrací se ve vzpomínkách o skoro půldruhého roku zpátky člen záchranářského týmu Jan Krenk.

Rychlost a bezpečnost. Tyhle požadavky provází každý zásah záchranářů. Musel se jim řídit i tým zasahující tehdy v České Kamenici.

„Měli jsme jen kusé informace o tom, že tam zborcené zdi zasypaly nějaké lidi. Kolik, to zpočátku nikdo přesně nevěděl. Museli jsme proto postupovat obezřetně. Vodítkem nám byla i pomoc policejních kynologů,“ vysvětluje velitel zasahující skupiny Pavel Musil.

Jako obehraná písnička může znít připomínka, že hasiči ve své práci často pro záchranu životů druhých nasazují své vlastní.

Je to jejich profese povýšená na poslání. Dobře to vědí také Richard Štefánek, Tomáš Ilek, Petr Weinhöfer a Lukáš Uhryn. I tahle čtveřice se dnes vydala na Pražský hrad ve svátečních uniformách. Všichni se ale shodli na tom, že lépe se cítí v zásahových kombinézách.

„Ta naše práce je spojená s nebezpečím, ale na to člověk při samotném zásahu až tak myslet nemůže. V dané chvíli je rozhodující, abychom zachraňovali. Majetek a životy,“ připomíná Pavel Musil, který se stal profesionálním záchranářem před patnácti lety.

S odlehčujícím úsměvem pak dodá, že psychickou zátěž své profese kompenzuje tím, že si koupil bývalý statek. „Manuální práce je v tomto případě výbornou relaxací. Vřele doporučuji,“ tvrdí záchranář, který na slavnostní stejnokroj před odjezdem do Prahy mohl připnout několik ocenění získaných za předchozí profesní zásluhy. Teď k nim přibude i Zlatý kříž.

„Beru to i jako symbolickou poctu a dík našim manželkám a rodinám, protože někdy s námi mají opravdu kříž. Měsíčně zvládají až dvě stě padesátihodinovou porci strachu a napětí, jestli se vrátíme domů zdraví a v pořádku,“ říká Jan Krenk.

Otázku, jestli mají pocit, že společenská prestiž a uznání práce záchranářů vzrůstá, pak provází chvilka přemýšlivého mlčení.

„Mám dojem, že hasiči jsou mezi lidmi stále populárnější. To mě docela těší,“ nechá se slyšet Miroslav Svoboda.