„Potřebovala jsem změnu. Domov sv. Máří Magdaleny jsem navštěvovala nejdříve jako sponzor, zvnitřku je to zase něco jiného,“ popisuje Dvořáčková, která je dlouhodobě matkou samoživitelkou.

Domov sv. Máří Magdaleny je ojedinělý svého druhu v republice, určený matkám s mentálním handicapem, jejich dětem a také matkám čelícím týrání ze strany svých partnerů. Dvořáčková získala ocenění Žena regionu. V hlasování veřejnosti obdržela v konkurenci dalších devíti žen kraje nejvíce hlasů.

Jak jste se k práci ředitelky Domova sv. Máří Magdaleny dostala?
Víte, český právní systém se pořád neuvěřitelně zahušťuje. Jako by se do lesa zasazovaly stále nové stromečky a už to není právní řád, ale právní džungle. Orientovat se v kupě zákonů, nařízení, metodických pokynech je něco neuvěřitelně složitého a zatěžujícího. Jako ředitelka cel a daní jsem jednoho dne v naší vesnici sekala trávu a uvědomila jsem si, jaký je to krásný pocit vidět výsledek své práce okamžitě. Zamyslela jsem se, co po mně v mé profesní kariéře zbyde a došla jsem k tomu, že možná tak jen vagon popsaných papírů. A to byl ten impulz, životní bilance, kdy jsem si řekla, aby po mně zbylo něco jiného, abych pomohla člověku postavit se do života.

Pomůže vám ve vaší práci ocenění Žena regionu?
Já prezentuji pouze hlavu, ale bez kolegyň a kolegů by to dělat nešlo. Je to tedy určitě důležité ocenění práce nejenom mojí, ale i všech ostatních z domova. Ukazuje to, že společnost vnímá, jak důležitá je pomoc matkám s dětmi, které to v životě nemají jednoduché.

Pracujete s handicapovanými i týranými ženami. Jak těžké jsou jejich osudy?
Domov pro maminky s mentálním handicapem a jejich děti je svého druhu v ČR ojedinělý. Pečujeme také o maminky, které čelily domácímu násilí. Za čtyři roky ve funkci vnímám nárůst příchodu těchto žen i žen s mentálními handicapy, které těžký život předurčuje k tomu, že se stávají lehkou obětí svého okolí. Hlavně ženy handicapované. Většinou k nám přijdou jenom s dítětem na ruce, úplně bez ničeho.

I bez jakýchkoli peněz?
Není výjimkou, že za nimi doputují i půlmilionové či milionové dluhy. Mnohdy je využívá i vlastní rodina. Maminka uzavře půjčku na svoji osobu, protože není zbavena svéprávnosti, a rodina ji v tom nechá. Dostávají se do začarovaného kruhu, protože insolvenci vyhlásit nemohou. Nemají pak ani dostatečné prostředky, aby dluhy splatily.

Druhou skupinou jsou týrané ženy. Jak je to s jejich počty?
Je to trend, který se zvyšuje. Poslední rok maminky utíkají častěji, a to od násilníků, kteří jsou čím dál tím brutálnější. Psychicky a fyzicky je týrají, a to včetně dětí. Máme i problémy v domově, protože zde musíme maminky a děti před agresory uchránit. Spolupracujeme tak rovněž často s policií.

Policie stále častěji upozorňuje na nebezpečí stalkingu, tedy nebezpečného pronásledování. Jaký režim se u vás v zařízení dodržuje, aby k něčemu podobnému nedocházelo?
Pokud partner ženu pronásleduje, bývají u nás takové maminky na utajený pobyt. Měli jsme i ženu, která vystřídala asi sedm azylových domů, a přesto ji u nás zuřivý partner dohnal. Musela tedy opět jinam. Je to těžké, jako republika jsme malá a těžko se tak v podobných případech maminka schová.

Musí být u vás ženy zavřené, aby je partner nedostihl?
To určitě ne, přijímáme taková opatření, aby maminky měly volnost a svobodu. Je to ale opravdu složité, protože útoky partnerů se stupňují. Čelili jsme rozbitému sklu, na kolegyni dokonce plival jeden z uživatelů drog. Zabývali jsme se i případem, kdy jednu z našich maminek její partner téměř utloukl železnou tyčí na dvoře. Bez policie bychom podobné situace nezvládli, protože personálně na to nestačíme.

Marcela Dvořáčková 
Je jí 56 let. Vystudovala katedru práva na Bankovním institutu vysoké školy v Praze. Se svým týmem v Domově sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou na Děčínsku pomáhá matkám osvojit si dovednosti v péči o sebe, děti i domácnost tak, aby se mohly zařadit do života a jejich handicap je nepředurčil k celoživotnímu žití v různých zařízeních sociálního typu. Největší zálibou je pro ni houbaření a cestování.