Dětská ortopedka jako první v jedenáctileté historii ankety obhájila ve volbě pacientů vítězství z předešlého ročníku. Dětští pacienti se k ní jezdí léčit z celé republiky. „Zatím nejvzdálenější malý pacient se ke mně před dvěma týdny přihlásil z egyptské Alexandrie, který má českou maminku a chtějí se léčit u nás,“ říká v rozhovoru Frydrychová.

Jak jste se k povolání lékařky dostala a proč zrovna obor dětský ortoped?
Přála jsem si být lékařkou od konce základní školy přesto, že nepocházím z lékařské rodiny. Moje maminka učila na gymnáziu biologii, a to mně zřejmě otevřelo cestu a zájem o přírodní vědy. Během gymnázia jsem začala uvažovat o oboru, kterému bych se chtěla věnovat, uvažovala jsem o pediatrii, bavila mě i genetika. Rodiče si přáli mít doma oční lékařku, ale to mi tenkrát připadalo příliš jednotvárné. Protože jsem sportovala, měla jsem nějaké drobné potíže s kolenem, a setkala jsem se jako pacient s ortopedy a traumatology. Jejich práce mi přišla rozmanitá, čistá, precizní a hlavně „nejde o život“. Ortopedické diagnózy život znepříjemňují, ale neohrožují, máte většinou čas si promyslet, co a jak řešit. Na medicínu jsem nastupovala s tím, že chci být ortopedem. Během studia jsem pak měla možnost od 4. ročníku chodit stážovat a učit se praktické věci na dětskou ortopedii ve Fakultní nemocnici v Brně. Ujal se mě profesor Jan Poul, který mi nabídl i možnost spolupráce na vědeckých pracích a publikacích. Tak jsem se začala postupně seznamovat s celým oborem ortopedie hezky od začátku, od těch nejmenších pacientů. Po ukončení studia jsem začala pracovat v Třebíči, kde jsem se pod vedením primáře Miloslava Pinka připravovala k atestaci. Ta v Čechách zahrnuje celý obor, nejen dětskou ortopedii. A po atestaci jsem dostala unikátní příležitost pracovat na Ortopedické klinice Na Bulovce u profesora Pavla Dungla, kde jsem se již nejvíce věnovala dětské ortopedii, ale stále jsem měla kontakt s celým oborem, kromě spondylochirurgie. V Praze jsem pracovala 14 let, v Ústí jsem nyní téměř 2 roky.

V čem je dětská ortopedie odlišná od té dospělé?
Je krásná. Pozitivní, většinou veselá, i když řešíme převážně vrozené vady nebo následky úrazů. Děti jsou velmi dobře motivovaní pacienti, chtějí být v pořádku a aktivní, mnohdy zvládnou to, co by dospělého ani nenapadlo. Dětská ortopedie je specifická jako všechny pediatrické obory tím, že si musíme získat důvěru rodičů, kteří rozhodují za svoje děti ve velmi důležitých věcech. Musíme zvládnout umění jednat s dětmi, kteří mají většinou z lékařů strach nebo minimálně respekt, a současně jejich rodičům umět vysvětlit co řešíme, proč a jak to budeme řešit dál, poskytnout jim dostatek informací k tomu, aby se mohli zodpovědně rozhodnout a stát se partnery v léčbě. Bohužel i u dětí se vyskytují onkologická onemocnění a nádory kostí i měkkých tkání, které je nutné řešit radikálními operacemi společně s náročnou onkologickou léčbou. To je pak situace velmi vážná a vztah mezi lékařem, pacientem a jeho rodinou prioritně důležitý. Dětská ortopedie je také zvláštní tím, že na výsledky čekáme i několik let. Dítě s ortopedickou vadou sledujeme až do ukončení růstu, stáváme se tak trochu „členy rodiny“. Když plánujeme operaci, musíme myslet na to, že dítě poroste a jeho vývoj může některé věci ještě měnit. Není to tak rychlý a evidentní úspěch jako třeba ošetřit dospělému meniskus v koleni a za pár týdnů vidíte, jak opět sportuje.

Jakými specifickými vrozenými vadami děti z ČR trpí a odkud k vám malí pacienti jezdí?
Česká republika a střední Evropa je ve světě známa vysokým výskytem vývojové dysplazie kyčlí (až 20 %). Proto byl v České republice v 60. letech 20. století zaveden systém tzv. trojího síta, kdy každý novorozenec v Čechách je vyšetřen třikrát během prvních čtyř měsíců života ortopedem. Díky tomuto opatření došlo ke snížení počtu léčených dětí pro tuto vadu na 5 %, po zavedení ultrazvukové diagnostiky na 3–4 %. Nejobávanější formou této dysplazie je luxace (0,15 %), kdy hlavice stehenní kosti opustí nedokonale vyvinutou jamku. Díky časnému záchytu jsou takové případy již velmi vzácné. Další častou vadou je tzv. golfová noha, české maminky ji pojmenovaly vtipně PECka (ze zkratky PEC latinského pes equnivarus congenitus), se kterou se narodí v Čechách zhruba 150-200 dětí ročně. Lze diagnostikovat už v těhotenství a mnohé maminky se tak už dopředu mohou připravit na to, co je čeká, jak se vada léčí, co to obnáší, jaká jsou rizika. Tuto vadu léčíme i v ústecké nemocnici, jezdí k nám děti z celé republiky, například z Prahy, Pardubic, Vyškova, Ostravy, Zlína, Strakonic, Domažlic, Českých Budějovic, Velkého Meziříčí. Zatím nejvzdálenější malý pacient se ke mně před dvěma týdny přihlásil z egyptské Alexandrie, který má českou maminku a chtějí se léčit u nás.

I více než stovka operací ročně

Existují nějaké opravdu typické dětské vady?
Pro dětský věk je typická také často zmiňovaná plochá noha, vadné držení těla z různých důvodů, deformity páteře, končetin, metabolická onemocnění, která mají svoje následky i na pohybovém aparátu. Úplně specifickou skupinou jsou potom děti s neuroortopedickými vadami, to jsou takové, kde primární příčina je neurologická a svaly a skelet na to reagují specifickými změnami. Většina z nich jsou děti s dětskou mozkovou obrnou.

Kolik operací pohybového aparátu ročně provedete?
Za poslední roky je průměrný počet operací na našem oddělení u dětí ve věku 0 až15 let 80 až 120 za rok.

Co operace páteře, jak jsou náročné?
Operace páteře patří k nejobávanějším a vyžadují velikou zkušenost, technickou zdatnost, zázemí i následnou rehabilitační péči. Operace dětských páteří na našem oddělení neděláme, to patří na specializované pracoviště. Nejbližší a velmi dobrou spolupráci máme s klinikami v Praze. Na našem oddělení se operují úrazy hrudní a bederní páteře u dospělých pacientů a výkony na celé páteři u chronických degenerativních, zánětlivých a onkologických postižení dospělých.

Pro dítě je přeci jen léčba ortopedické choroby zřejmě náročnější fyzicky i psychicky než pro dospělého. Jak k dětem vaše oddělení přistupuje?
To je trochu ožehavé téma. Naše oddělení pečuje o pacienty všech věkových kategorií, na oddělení jsou děti společně s dospělými, speciální dětskou stanici bohužel nemáme. Snahou všech na oddělení je, aby se děti i jejich rodiče cítili co nejlépe, máme k dispozici pokoj s dětským vybavením a zázemím, televizí, dětské postýlky, vyškolený personál (dětské sestry), ale k vlídnému dětskému prostředí to má dle mého daleko. Uměla bych si představit podobné podmínky pro dětské pacienty jako na dětské chirurgii nebo na pediatrii naší nemocnice. Myslím, že nejen já, ale i rodiče a děti by ocenili účast školy nebo školky po dobu hospitalizace, kdy by učitelky nebo vychovatelky mohly děti zaměstnat, pobavit a odvést jejich pozornost od nepříjemné pooperační atmosféry. I ambulantní prostory jsou pro děti ne příliš útulné, chybí nám například čekárna s přebalovacím pultem, dětským koutkem, dětskou toaletou. To je ale bohužel dáno stavebními možnostmi a prostorem budovy, kde se ortopedické oddělení nachází.

Mohou být rodiče s dětmi v nemocnici přítomni?
Samozřejmě, je to mimo jiné stanoveno v právech pacientů. Pokud k tomu není nějaký zvlášť podstatný medicínský nebo kapacitní důvod, přítomnost rodičů neomezujeme. U dětí do 6 let je pobyt rodiče hrazen zdravotní pojišťovnou, u starších dětí si rodiče pobyt v nemocnici hradí.

Změnily se nějak obtíže, kterými děti trpí, za poslední roky? Vyskytlo se například nějaké nové onemocnění, které před lety nebylo?
Ani ne, nových onemocnění v ortopedii moc nepřibývá. Naopak jsou věci, které už se vidí málokdy, zmínila jsem třeba luxace kyčlí a dysplazie v pozdějším věku. Spíše se zdokonaluje diagnostika a specifikují se onemocnění, která dříve byla zahrnuta do širšího pojmu. Mám na mysli hlavně metabolická onemocnění, která lze diagnostikovat na molekulárně biologické úrovni, také mitochondriální onemocnění a různé genetické vady a syndromy, jejichž původ se dá častěji než dříve vystopovat genetickými metodami.
Co se stává častěji než dříve, jsou závažné úrazy dětí, sportovní ale i nahodilé. Faktorů je asi více – dostupnost sportů, intenzita tréninků, mnohdy nepřiměřené přetěžování dětí, na druhou stranu jistá nesoustředěnost a nemotornost dnešních dětí zvyklých vysedávat spíše u elektroniky.

Blíží se léto a s ním často medializované skoky do vody, které mohou skončit nenavratitelnými úrazy pohybového aparátu…
Léto a voda k sobě patří a skoky do vody jsou přes svoje známá rizika stále provozovány a nelze je nijak omezit, zakázat nebo předcházet jejich následkům. Ke všemu je nutná zodpovědnost, opatrnost, znalost terénu, svých možností a schopností. Každý je zodpovědný sám za sebe a za děti jsou to rodiče. Přes všechnu prevenci a dobře míněné rady se každý rok stane několik takových úrazů. Prevence je v každém z nás, zmírňovat následky už je vždycky pozdě. Nejhorší jsou úrazy spojené s poraněním nervových struktur, mozku a míchy, to znamená úrazy hlavy a páteře. To může jít i o život. U úrazů končetin dětí jsou z hlediska následků považovány za nejrizikovější poranění k oblasti růstových zón kostí. Vše ostatní se zahojí, následky jsou potom závislé na léčbě, dodržení režimu a rehabilitaci.

Můžete jmenovat další, nejčastější úrazy, se kterými se setkáváte v průběhu celého roku?
Léto také typicky začíná dozráváním třešní a padáním dětí ze stromů. Nejčastější jsou v tomto období zlomeniny zápěstí, předloktí a dolního konce pažní kosti, ale patří k tomu i úrazy hlavy a páteře. Úrazy při vodních sportech, např. vodní lyžování, windsurfing, se týkají spíše teenagerů a dospělých, kde často dochází k podvrtnutí ramena, kolena nebo jejich vykloubení. Nelze opomenout ani oblíbenou cyklistiku a úrazy s ní spojené – zlomeniny klíční kosti, zápěstí, oblasti lokte, povrchové odřeniny a zejména závažné úrazy hlavy, kterým lze předejít důsledným nošením cyklistické přilby. Stále častěji jsou u dětí oblíbené motosporty – zde se může stát cokoli, nutné a snad bezpodmínečné je používání všech chráničů, včetně páteřního a hrudního, přilby a kvalitní pevné speciální obuvi. To stejné platí pro jízdu na koni, která bývá často i náplní dětských táborů. V zimě je spektrum úrazů podobné, jako nejklidnější období se jeví podzim, kdy začíná škola.

Lékař roku
Anketa Lékař roku si klade za cíl zvýšení prestiže lékařského povolání, a zároveň dává pacientům i odborné veřejnosti možnost ocenit odborné i lidské kvality těch, kteří pečují o naše zdraví. Hlasování probíhá prostřednictvím hlasovacích lístků (formulářů) v elektronické formě, hlasuje se na webové stránce www.lekarroku.cz.