Lidl, časné ráno, poloprázdný obchod, žádné fronty u kasy. Děláme běžný nákup, s sebou máme kartu manžela šéfredaktorky. Víme, že účet k této kartě je prázdný a transakce nepůjde provést. O to spíš doufáme, že si prodavačka poté, kdy ji čtecí zařízení oznámí, že na účtě není dostatek prostředků, kartu důkladně prohlédne. Redaktorka dlouze přemýšlí nad pinem, druhá jí napovídá, ani to prodavačku nezarazí, „Nemáte tam peníze,“ stroze jen oznámí slečna za pokladnou a kartu bez mrknutí oka vrací.

„To my víme, ale víc nás udivilo, že jste si ji ani neprohlédla, je na mužské jméno a dávaly Vám ji ženy,“ opáčíme my. Prodavačka zrudne a začne koktat, že by to udělala až při podpisu. Tomu lze jen stěží uvěřit. Pokud bychom byli podvodníci, kartu bychom ji v takovém případě vytrhli z ruky a utekli. Nebylo by to ale nutné, protože jakmile karta projede čtecím zařízením, pokladní ji vrací majiteli ještě před tím, než podepíše doklad. I to máme vyzkoušené.

Za námi se začíná tvořit fronta zvědavých nakupujících, někteří brblají, že zdržujeme, zřejmě by jim bylo jedno, že někdo nakupuje na jejich kartu. Voláme vedoucí.

„Je to hrubé porušení pracovní kázně, pokladní bude potrestaná,“ říká zástupkyně vedoucího filiálky Pavlína Halgašová poté, kdy ji oznámíme, jak pokladní postupovala. I když se slečna vymlouvá, že ji nikdo nepoučil o tom, aby jméno na kartě četla ještě před tím, než ji strčí do čtečky, Halgašová ji usadí.

„To není pravda, máte pravidelná školení, kde se učíte, jak postupovat v případě platby kartou, i pravidlo si kartu prohlédnout, jste se učili,“ plísní zrudlou pokladní její nadřízená Halgašová.

Odcházíme a za zády nám ještě doznívají sliby, že pokladní projdou znovu školením.

Tesco už je narvané k prasknutí. Míříme do prodejny elektro, kde je samostatná kasa. Potřebujeme dálkový ovladač k televizi, původní nám rozkousal pes. Pavel Hora prodavač i pokladní v jedné osobě se nedříve zasměje, když mu ukážeme zdemolovaný přístroj a pak s námi pobíhá od jednoho regálu k druhému, doporučuje ten nejvhodnější. Kupujeme a platíme. Naši fintu s kartou prohlédl.

„Ale je fakt, že kdybyste ji měly na ženské jméno, tak bych ji asi vzal, myslím, že pokud byste trénovaly podpis a byl podobný tomu na kartě, tak na to nepřijdu,“ přiznává.

Míříme k hlavním pokladnám. V košíku máme nanuka, baterie do nového ovladače, parmezán. Kasa pro nákup do deseti položek nefunguje, stavíme se do řady desítek kupujících. Otrávená a pomalá pokladní markuje položky, znuděně nám odebírá kartu, i ona ji bez mrknutí oka vkládá do čtečky. Zase váháme nad pinem. Už to trvá dlouho. „Zrušte to, ta karta není naše, je na mužské jméno a vy jste si toho ani nevšimla,“ říkáme. Pokladní mlčí jako pěna, přivolává nadřízenou.

„Je to hrubé porušení pracovní kázně, ale je to brigádnice,“ omlouvá dívku za kasou vedoucí pokladní zóny děčínského Tesca Marie Blašková. Brání se i tím, že v současné době mnohé ženy mají na kartách uvedené příjmení v mužském tvaru a že i toto mohla být příčina, proč pokladní bez problému kartu vzala. S tím bychom mohli souhlasit jedině v případě, kdyby se manžel šéfredaktorky nejmenoval Jiří ale třeba Květa. Po tomto argumentu se Blašková omluvá a slíbuje, že pokladní znovu proškolí.

V první řadě by ale na své platební karty měli být opatrní jejich majitelé. Podle děčínské policejní mluvčí Anety Zdobylakové se prý situace lepší a lidé skutečně opatrnější jsou.

„Loni jsme evidovali 106 krádeží platebních karet, letos máme zatím dvaatřicet případů. Krádeže se nám poměrně dobře daří objasňovat, intenzivně se tomu věnujeme. Vnímáme to jako problém, který lidi hodně pálí, ale znovu opakuji, že hlavně sami majitelé karet musí dbát na bezpečné zacházení s nimi,“ řekla Aneta Zdobylaková.

ALICE KLAUBENSCHALKOVÁ
MICHAELA HLINKOVÁ