Kvalitu vody, která proudí do jejich bytu v děčínské ulici Československé armády z úpravny na Kvádrberku, si Svobodovi vždycky pochvalovali. Na svém názoru neměli důvod nic změnit ani v poslední době, kdy do zásobovacího systému města teče i voda z areálu Centrálního zdroje tepla na Benešovské ulici.

„Myslím, že je pořád dobrá. Na pití i na vaření,“ lakonicky prohodil Václav Svoboda. Přiznal, že o záměru zužitkování upravené termální vody jako pitné věděl už dříve. Neměl ale tušení, že voda z podzemí teče i do jejich bytu.

Právě kombinovanou výrobou tepla a elektřiny v plynové kotelně s využitím termální energie z podzemí se systém vytápění děčínských domácností a dalších objektů stal unikátním republikovým i evropským projektem. Ekologický význam investice za více než půl miliardy násobil záměr dodávat termální vodu po odebrání tepla a dalších úpravách jako pitnou do běžné spotřebitelské sí­tě.

„Až v samotném zkušebním provozu se objevily nečekané problémy. V upravené vodě se po zahřátí nad sedmdesát stupňů tvořily bílé krystalky uhličitanu vápenatého. Hygienici jev nehodnotili jako záležitost zdraví škodlivou, ale považovali to za smyslový nedostatek, který je třeba odstranit. To se nakonec také podařilo,“ připomněl ředitel teplárenské společnosti Termo Děčín Pavel Herites.

Kromě výstavby několikakilome­trového potrubí z centrálního zdroje tepla na úpravnu na Kvádrberku muselo dojít k mnohých změnám technologie. Ta původně projektovaná a dodaná totiž nefungovala, jak by měla. Nedokázala zabránit tvorbě krystalků po ohřátí vody.

Nešlo jen o technický či technologický problém, ale bylo třeba si také vyjasnit, kdo se bude na úhradě dodatečných investic podílet, kolik vody a za jakých okolností by mělo do vodárenské sítě proudit. Severočeské vodovody a kanalizace měly zpočátku požadavky a podmínky, jejichž splnění nemohlo děčínské Termo tehdejším provozním režimem teplárny zajistit. Nakonec ke vzájemné dohodě společně se Severočeskou vodárenskou společností coby majitelem rozvodné sítě došlo. I když po určitou dobu větší objem vody z podzemí odtékal bez užitku do Labe.

„Teď je už druhým rokem docela jiná situace. Průběžně se seznamujeme s tím, kolik vody bylo pro výrobu tepla a elektrické energie spotřebováno a jak bylo naloženo s použitou vodou. Část využité termální vody se vrací zpátky do podzemí a ostatní teče na pravnu a do vodovodní sítě,“ vysvětlil Jiří Hykš, šéf odboru životního prostředí děčínského magistrátu. Kdyby právě tento vodoprávní orgán zjistil nějaké závažné nedostatky v hospodaření s termální vodou, musel by uložit nápravná opatření. Zatím k takovému kroku nebyl důvod.

„Voda, která nejde do vodárenské sítě, se vrací zpátky do podzemí takzvanou mělkou variantou. V úvahu přicházelo i navracení této vody stlačováním. Tím by se ale postupně ochlazoval celý podzemní zdroj,“ vysvětlil hydrogeolog Vratislav Nakládal, který projekt posuzoval coby konzultant využití podzemních vod.

Až milion kubíků pitné vody mělo ročně proudit do domácností z děčínského podzemí. Tenhle původní předpoklad se ale zcela určitě nepodaří naplnit.

„Odhady byly příliš velkorysé. Ovšem i tak je pro nás coby provozovatele centrálního zdroje tepla zavazující, abychom s veškerou termální vodou hospodařili co nejlépe,“ dodal ředitel děčínské teplárenské společnosti Termo Pavel Herites.