Sedíme ve služebním autě s logem Českého Švýcarska a pomalu sjíždíme do srdce národního parku. Cesta, po které se opatrně kodrcáme vpřed, bývala kdysi důležitou obchodní trasou, známou jako Česká silnice. Dnes je z ní rozbitá lesní stezka plná výmolů, jejíž zdolání vyžaduje pevné nervy a dobré tlumiče. Auta sem však smí pouze s povolením Správy národního parku, a tak většinou potkáváme jen skupinky pěších turistů a cyklistů. Po necelé čtvrthodině konečně přijíždíme k našemu dnešnímu cíli – bývalé osadě s krkolomným názvem Hinterdittersbach. Zadní Jetřichovice.

„Nenechte se zmást, je to opravdu tady," říká Natalie Belisová, historička, spisovatelka a patronka zaniklé osady. Ukazuje na nevysoký pahorek zarostlý kopřivami.

„Tady stávala Křinická hospoda," mávne rukou k lesu. „A tamhle zase lesovna Kinských. V Zadních Jetřichovicích to svého času docela žilo."

Vystupujeme z auta poněkud zaraženě. Tady že někdy bývala vesnice? Než jsme sem vyrazili, ukázala nám Natalie fotografie Zadních Jetřichovic z počátku 20. století. Na nich jsme viděli skutečnou osadu s upravenými cestami 
a rozlehlými domy. Kam se to vše ztratilo? Vždyť jediné, co tady kromě zarostlých a pomalu se rozpadajících trosek zůstalo, je dřevěný most přes říčku Křinici. A ten ani není původní.

Dobrovolníci si v Zadních Jetřichovicích pořádně mákli. Zadní Jetřichovice přitom zdaleka nebyly jen hraniční vískou, kterou obývalo několik zapomenutých duší. První zmínka pochází již z 15. století, kdy se v souvislosti s tímto místem píše právě o České silnici. Osada jako taková zde vznikla na začátku 19. století – v roce 1833 již měla čtyři domy. S nástupem turistického ruchu zaznamenaly svůj zlatý věk i Zadní Jetřichovice – začátkem 20. století zde stálo již sedm domů. Místo bylo oblíbeným výletním cílem Saského a Českého Švýcarska. Není proto divu, že zde tehdejší turisté našli hned několik restaurací a hostinců – Křinická hospoda (Kirnitsch-Schänke) byla proslulá široko daleko
a známý byl též hostinec Hájovna (Hegerhaus) či Lesní mír (Waldfrieden).

Osudným se však Zadním Jetřichovicím stalo období po 2. světové válce. Vzhledem k tomu, že místní obyvatelé byli Němci, čekal je po roce 1945 odsun do sousedního Saska. Osada se vylidnila. V 50. letech se podle očitého svědectví některé budovy ještě používaly jako ozdravný tábor pro děti. Domy však byly postupně rozebírány, majetek odsunutých Němců zmizel 
v nenávratnu a co nestihli lidé, o to se postarala příroda. Zadní Jetřichovice ze starých fotografií zmizely z povrchu zemského.

Důstojné lesní ticho prořízne řev křovinořezu. Jeden 
z dobrovolných zachránců osady se na nás omluvně usměje. Je potřeba vyčistit přístupovou cestu ke zbytkům Křinické hospody od kopřiv 
a náletů, a to se bez trochy hluku neobejde. Ostatní dobrovolníci se mezitím pouští do očišťování obvodových zdí.

„O záchranu Zadních Je-třichovic jsme se začali snažit asi před čtyřmi lety," vysvětluje Natalie Belisová. „Prozatím se tu vystřídaly tři skupiny dobrovolníků – studenti VOŠ a SPŠ stavební v Děčíně, pracovníci O2 v rámci teambuildingové akce a nadšenci 
z okolí. V budoucnu bychom tu rádi vybudovali mikronaučnou stezku, která by turisty seznámila s existencí osady. Letos však budeme rádi, když se povede vyklidit Křinickou hospodu, případně zakonzervovat korunu zídek u jednoho z obytných domů."

Dobrovolníci si v Zadních Jetřichovicích pořádně mákli. Že je tu práce víc než dost, je zřejmé na první pohled. Nezdá se ale, že by to komukoliv 
z přítomných vadilo.

„Je tu nádherné okolí a mě těší, že mohu přispívat k jeho existenci nějakou činností, která má smysl," říká Debbie Bauer, která na brigádu dorazila z Německa. K dobrovolnickým akcím ji přivedla její rodina. „Moc ráda se sem vracím. Až někdy budu mít nějakou návštěvu, mohu ji sem vzít."

Její slova potvrzuje i další
z brigádnic, Renata Hergetová:
„Tohle místo je spojení všeho – přátel, pohody a krásné přírodní scenérie. Když 
vidíte zájem kolemjdoucích,
a pak se při odchodu po celodenní práci ohlédnete, nutí vás to k dalším a dalším návratům. Prostě víte, že příště poodhalíte z historie zaniklé osady něco víc."
Její dcera, Veronika, jí skáče do řeči: „Prostě máme zájem o zachování historie," dodává rázně.

Není to však všechno jen sysifovská práce? Okolní krajina přece jen vypadá zcela jinak než na historických obrázcích. A krom toho, že si příroda bere zaniklou osadu rychleji, než je dobrovolníkům milé, ztěžuje snahy o záchranu i fakt, že po vzniku Národního parku se několik ze zachraňovaných objektů dostalo do tak zvané I. zóny – tedy oblasti, kde platí stupeň nejvyšší ochrany přírody. Jakýkoliv zásah je zde proto vnímán velmi citlivě. Sami dobrovolníci připouštějí, že každá brigáda je pro ně malým dobrodružstvím.

„Nikdy nevíte, co vás tu čeká," říká dobrovolník Tomáš Matějů a opatrně přitom očišťuje pískovcové základy zdí. „Už se nám tu podařilo objevit železné části dveří hostince, kusy lina a dokonce i vývěsní štít s logem pivovaru Kinský," chlubí se.

Dobrovolníci si v Zadních Jetřichovicích pořádně mákli. „Připadám si tu trochu jako archeolog," souhlasí Světlana Smolíková při přebírání hromady suti a cihel. „Těší mě, jak se nám přímo pod rukama objevuje minulost. Mám pocit, že díky našim brigádám vdechujeme tomuto místu znovu život."

Její manžel, Jaroslav, přikyvuje: „Už se nemůžeme dočkat, až i v našem okolí budeme na turistických trasách míjet nejen zánovní hospodské předzahrádky, ale i objekty, které poutníkovi poví něco o historii," usměje se. „Rozhodně znám horší způsoby, jak strávit víkend," dodává.

Ferdinand Náhlík, lesní adjunkt na panství Jetřichovice, ve svém průvodci z roku 1864 o Zadních Jetřichovicích napsal:
„Poutníku je nutno doporučit, aby se na cestu nevydával bez spolehlivého průvodce, neboť zde narazí na chaotickou spleť křižujících se cest. Osamělou, na české půdě ještě ležící pohraniční vísku spatříme teprve tehdy, až stojíme u prvního stavení; je zcela obklíčena lesem."
„Co bych Zadním Jetřichovicím přála?" Natalie Belisová zvedne obočí. „Určitě ne jejich znovupostavení. Nechci, aby se objevoval tlak na zřízení občerstvoven. Ráda bych jen udržovala zabezpečené zbytky domů, aby každý, kdo tudy projde, mohl vidět memento společné – saskočeské – historie; podobně jako v případě již zaniklé osady 
Pfaffenschlag na Slavonicku. Hroby domů uprostřed přírody."

Autor: Michaela Matějů