Tehdy vyšla v okresních novinách Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemuž někdo pošlapal zahrádku a on to komentuje slovy „Kterýpak zvíře?“ Podepsáno šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – stačilo tuto kresbu pootočit vlevo o 90 stupňů a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Československá republika a ony šlápoty udělaly okupační armády Varšavské smlouvy.

Hledal jsem autora, ptal se po něm a v polistopadové době ho našel, a tak podávám svědectví: Pod onou značkou JP je neustále aktivní Josef Poláček, třiaosmdesátiletý rodák z Chábor u Dobrušky (*27. 3. 1925), žijící ve Varnsdorfu, výtvarník, humoristický kreslíř a člen České unie karikaturistů.

A teď nechť ke kresbě Šlápot hovoří on sám: „Tvorba kreslených vtipů mi přinášela nejen radost, ale i mnohá trápení, například když můj vtip nebyl pochopen a vykládán jinak, než jsem měl na mysli, zejména povýšenci a funkcionáři, kteří podezírali každý smích. Jo, byla doba, kdy i humor byl usměrňován. Zlá doba, která přinášela všelijaké potíže. Ten můj vtip Šlápoty, otištěný po příchodu nevítaných hostů do naší republiky, měl po otištění sice značný ohlas, ale já ho odnesl vyhazovem ze zaměstnání.“

Co o sobě ještě řekl? „Mým rodným krajem je orlické podhůří, kraj českých spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska a Karla Poláčka. Často podle posledně jmenovaného mě v tisku přejmenovali na Karla a Karlíčkem mě oslovoval i František Filipovský, který v rozhlase četl z knihy Bylo nás pět. Ta mě podnítila k napsání knihy „Cháboráci a Podbřezáci“ [otiskoval ji na pokračování Dobrušský zpravodaj]. Jinak píšu Paměti – je toho už několik obsáhlých svazků, ale to by bylo na dlouhé povídání. Obdivuji umění nejen výtvarné, ale i dramatické. Miluji herce, Národní divadlo a Prahu. Seznámil jsem se s mnoha herci a pěvci ze Zlaté kapličky. Vznikla překrásná přátelství mj. s Karlem Högerem, Jaroslavem Vojtou, Vlastou Matulovou, Josefem Kemrem, Gabrielou Vránovou, Josefem Bekem a Marií Podvalovou. S víc než stovkou umělců jsem uskutečnil pořady v České Lípě a ve Varnsdorfu, abych lidem ze všedního dne udělal kousek neděle. Tím, že jsem si mohl na herce „sáhnout“, vzniklo KARIKALBUM. Zpodobnil jsem Jana Wericha [ve werichovské soutěži získal 1. místo za Werichovu karikaturu], Miroslava Horníčka, Ljubu Hermanovou, Vladimíra Menšíka, Danu Medřickou, ale i Waldemara Matušku, Jitku Molavcovou, Martina Růžka, Josefa Kemra a desítky dalších. První samostatnou výstavu jsem měl v dobrušském kině v roce 1944 a při bilanci šedesáti let výtvarné činnosti v mé osmdesátce jsem mohl uvést 35 vlastních výstav a 232 společných.“

Po studiu písmomalířství na Živnostenské škole v Náchodě a na Státní grafické škole v Praze, kartografie na Vojenském zeměpisném ústavu v Praze odchází do České Lípy, kde se stal v roce 1949 ředitelem Okresního osvětového domu. Od roku 1959 byl vedoucím ZK Velveta Varnsdorf, redaktorem podnikového časopisu Velvet, textilním výtvarníkem a organizátorem výstavní činnosti místních galerií. Vydal několik sbírek exlibris, kreseb, aforismů a básní, ilustroval řadu svých i cizích publikací. Dostalo se mu uznání na našich i mezinárodních soutěžích, v italské Anconě získal zlatou medaili a pět stříbrných medailí, skoro sedm tisíc kreslených vtipů mu otisklo víc než dvě stě časopisů a novin. Ceny za exlibris má mj. z Japonska, Polska, Belgie, Brazílie a Holandska, jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Karlovy univerzity, Národního muzea a Památníku písemnictví v Praze, ilustroval publikace pro univerzity v Ústí nad Labem a Liberci atd.

Čím zakončit? Je členem Klubu novinářů Pražského jara 1968, ustaveného již 26. listopadu 1989. V roce 1993 - k 25. výročí Pražského jara vydal spolu s Miroslavem Síglem publikaci Byli jsme přitom, jejíž součástí je i seznam rehabilitovaných novinářů Pražského jara. Tyká mně, říká hochu - mám z toho radost, a tak končím aforismem z jeho „Kaněk“ Vývoj člověka trval velmi dlouho. Nyní vypadá jako já. Mimochodem - těch kaněk, tedy perliček ze školních lavic, sesbíral přes 3000. Tak na zdraví! To moc potřebuje, minulý týden – je 17. srpen 2008 – se vrátil z nemocnice. Teď mně ještě došel od něj dopis, v němž mj. píše, že připravuje svoji stou samostatnou výstavu a potom jubilejní ke své pětaosmdesátce a kromě toho "šedesátipští" od první výstavy, kterou měl v roce 1944 v Dobrušce. A dík za Šlápoty!

JOSEF KRÁM