Vojenský kaplan: Nejhorší je říct lidem, že jejich nejbližší už nikdy nepřijde

Určitě sledujete současný vývoj na Ukrajině. Jaký je obecně váš pohled na válku?
Mým úkolem je podporovat naše vojáky. To je moje práce, dělám ji rád. Když se na to podívám ze širšího hlediska, tak bych samozřejmě chtěl, abychom žili v bezpečném světě bez válek. Ale přijde mi, že to zatím není možné.

Dá se říct, že jste ve válce dvakrát byl. V Afghánistánu. Na přelomu let 2014 a 2015 a pak v roce 2018. Jaká práce vás tam čekala?
Práce vojenského kaplana na misi je samozřejmě v mnoha ohledech jiná než doma v Čechách. S odloučením od rodiny, které trvá zpravidla půl roku, se každý vyrovnává jinak. Na dálku vznikají problémy, které je mnohdy složité řešit. Při první misi jsem s našimi vojáky chodil nebo jezdil na patroly, úkolem bylo potírat činnost povstalců. Při té druhé jsme měli jiné úkoly. Byla to mise, ve které naši vojáci cvičili místní armádu a policii. Bohužel byla tragická.

V čem?
V srpnu roku 2018 jsme po sebevražedném útoku přišli o tři naše vojáky.

Neodejdu, dokud z hranic nedostanu alespoň tisíc uprchlíků, rozhodl se Ústečan

Pro všechny to musela být složitá situace, i pro vás. Jak jste ji řešil?
První bylo, že jsem mluvil s kluky, kteří byli v té jednotce, na kterou byl veden útok. Říkali jsme si, že to není normální situace, že na každého bude mít určitý dopad, každý se s tím vyrovná různě. Bylo důležité, aby ten dopad byl co možná nejmenší. Ve vojenském prostředí platí, že když se něco takového stane, každý dostane strach. Pro nás po tom útoku bylo nejdůležitější, aby kluci neztratili odvahu, aby si nepřestali věřit. Aby jednotka jako celek dál plnila stanovené úkoly. Myslím, že se to povedlo.

Musel jste obdobnou situaci řešit i v Česku?
Ano. A bohužel několikrát. Staly se různé nehody během výcviku. Je to nejtěžší součást práce kaplana, zazvonit u dveří, které vám otevřou rodiče vojáka nebo partnerka, vy si s nimi sednete a snažíte se jim co nejšetrněji říct, že jejich nejbližší už nikdy nepřijde. Většinou jsem s velitelem jednotky ten první, který smrt vojáka rodině oznamuje.

Nedělní bohoslužba pod širým nebem přímo při výcviku 41. mechanizovaného praporu ze Žatce v Doupovských horách. Archivní foto.Zdroj: Army ČR

Pojďme k něčemu veselejšímu. Jako kaplan oddáváte vojáky nebo křtíte jejich děti?
Ano. Vychází to z toho, že mě vojáci dobře znají, že mi důvěřují. Svatební obřady vedu poměrně často.

Kde se konají? V kostele?
Většinou to v kostele není. Vojáci jsou lidé, kteří tráví hodně času venku, mají rádi přírodu, jsou to romantické duše. Většinou se tedy obřady konají venku, na mýtinách v lese, ve skalách a podobně. Je to rodinné, příjemné.

Češi patří mezi nejvíc ateistické národy na světě. Jak je to s vírou mezi českými vojáky?
Dá se říct, že česká armáda v tomto ohledu kopíruje celkový postoj české společnosti k víře.

V Ústí začalo fungovat krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny

V čem spočívá práce vojenského kaplana?
Připomenu, že vojenské kaplanství má u nás tradici z dob Rakousko – Uherska, bylo součástí československé armády. Kontinuita s dnešní dobou byla přerušena po roce 1948, kdy komunisté z armády vojenské kaplany odstranili jako nežádoucí prvek. Práce vojenského kaplana spočívá v dohlížení na dodržování etických principů v armádě, je přímým podřízeným velitele útvaru. Zároveň je jeho poradcem v otázkách mezilidských vztahů, jeho prací je předcházet případným konfliktům mezi lidmi. Naše práce je nemisijní. To znamená, že kaplan nezačíná mluvit o víře a věcech s ní spojenými jako první, ale teprve tehdy, pokud jej někdo vyhledá a chce s ním o náboženských otázkách mluvit.

Jste něco jako zpovědník pro vojáky?
Spousta vojáků s námi řeší své osobní a pracovní starosti. A to bez rizika, že by se tyto informace dostaly někam dál. Jsme jako duchovní vázáni mlčenlivostí.

Jak často s vojáky mluvíte?
Denně. Je důležité, aby kaplani byli v každodenním kontaktu s vojáky. Týká se to mě jako kaplana brigády, tak i mých podřízených kaplanů u jednotlivých praporů v Žatci, Táboře a Jindřichově Hradci. Účastníme se všech zaměstnání vojáků, jako jsou pochody, střelby a další části vojenské přípravy. Lidé vnímají, že kaplan s nimi je, vidí ho jako obyčejného člověka, prožívají společně různé situace. Snáze si tak k němu najdou cestu, než kdyby seděl v kanceláři a pasivně čekal, až k němu někdo přijde.

O Mariupol pokračují tvrdé boje. Ukrajina raději potopila svou vlajkovou loď

Od roku 2000 jste farářem Církve československé husitské. Když opomenu armádu, zapojujete se v tomto ohledu i do civilního života?
Ano. V Žatci je duchovní a náboženská obec naší církve. Když mám čas, docházím na bohoslužby ve Studentské ulici. Pro mě je to návrat do duchovního prostředí, kde potkávám jiný typ lidí než v armádě. Někdy bohoslužby, pokud farář nemůže, sloužím sám.

Co vás vlastně přivedlo do armády?
Než jsem vstoupil do armády, byl jsem deset let běžným duchovním. Oslovil mě můj spolužák z vysoké školy, který byl hlavním kaplanem armády, jestli bych to nechtěl zkusit. Kývl jsem na to. Jak už jsem zmínil, mým úkolem je podporovat naše vojáky. To je moje práce, kterou dělám rád.