Oblastní muzeum v Děčíně pořádá výstavu ke 30 letům od Listopadu 89. Ředitel muzea Vlastimil Pažourek má na tehdejší období vlastní vzpomínky.

„Cokoliv, co nebylo pod kontrolou, bylo podezřelé. Každý z nás trochu trpěl stihomamem, protože se lidi báli, že na ně někdo donáší. Skutečně byla spousta lidí, která donášela. To, že tahle obava dnes mezi lidmi není, to je vymoženost, které si většina neváží,“ říká ředitel Oblastního muzea Děčín Vlastimil Pažourek, který se svými spolupracovníky připravil výstavu k 30. výročí Listopadu 89.

Zároveň říká, že Děčín zažil v 80. letech nebývalý rozvoj a modernizaci.

Muzeum pořádá výstavu ke 30 letům od Listopadu 89. Co návštěvníci na výstavě uvidí?
Na výstavě chceme ukázat, jak vypadal Děčín v 80. letech a zahájit diskuzi o tom, jak to v poslední fázi socialismu fungovalo. Nejen o tom, co bylo špatně, ale také o tom, co bylo dobré. Protože jsme na spoustu věcí zapomněli a máme o té době zkreslené představy. Nepoučili jsme se z těch věcí, které fungovaly dobře. Výstava by pak měla vytvořit prostředí, ve kterém by podobná reflexe mohla proběhnout. Není třeba obecně známá informace, že nejvíce se v Děčíně stavilo v 80. letech, v té době měl Děčín také nejvíce obyvatel. Samozřejmě to přinášelo i negativa, byly tu třeba ohromné problémy se životním prostředím. Mezi lidmi není úplně vyjasněné, jak režim fungoval. Jak jsme byli pod kontrolou. Taková diskuze podle mne nikde pořádně neproběhla.

Limitovalo vás něco během příprav výstavy?
My jako muzejníci můžeme vystavovat jen to, co je. Je třeba spousta pamětníků, i já si to pamatuji, kteří si pamatují v Děčíně s krizovým stavem ovzduší ve městě. Ale není jediná fotografie. Prostě to nikdo nefotil, pokud víme. Co si budeme povídat, věci nepohodlné straně se nefotily. Pokud by se někdo našel, budeme za takovou fotografii opravdu vděční. Protože to byla dost mimořádná věc.

Takže fungovala i u amatérských fotografů autocenzura?
Ano, já si myslím, že fungovala normální autocenzura. Protože jsme byli vychovávaní bát se. O to je pak po letech komplikovanější vysvětlovat, jak to doopravdy bylo. Věci, které byly divné nebo se nelíbily, totiž nemáme zdokumentované. Máme zdokumentované úspěchy socialismu, což ostatně lidé na výstavě uvidí. Máme tu poslední veřejné stavby z té doby, z nichž některé byly hodně bizarní, úplně se míjely účinkem a dnes se nepoužívají. To se týká třeba výtahu na Pastýřskou stěnu nebo podchodu na dnešním Masarykově náměstí. V této podobě tyto fotografie nikdy nebyly publikované.

Budete vycházet i z dobových médií při přípravě výstavy?
Máme tam výstřižky z Jiskry (okresní noviny vydávané OV KSČ a ONV pozn.red.). Jsou to slohové práce dětí z roku 1987, ve kterých si představovaly, jak se bude žít v roce 2000. Není to nic politicky třeskutého, je to každodennosti a o životě. Byla tam obyčejná přání, která dnes běžně máme. Aby v obchodě byla nějaká nabídka, abychom se mohli v televizi koukat na různé typy pořadů v televizi. Tohle byla přání dětí v roce 1987. Kdo zažil tu dobu, tak ví, že to nebylo normální. Státní Československá televize měla dva kanály, jen s omezeným druhem programu. Dnes je ta nabídka nepřeberná. Samozřejmě to není všechno, ale ten hlad po konzumu byl už tehdy opravdu velký. Tím spíš, že velká část lidí z regionu měla zkušenosti ze Západu.

Jaká byla 80. léta v Děčíně?
To byla doba největšího rozvoje města. Dá se to doložit i na základních statistikách. Do Děčína se stěhovali lidé za prací, protože tady se ve velkém budovalo. A to nejen sídliště, ale i továrny. Byli jsme jedním z nejvíce průmyslových měst v Ústeckém kraji. Investovalo se do vybavení továren, stavba Nového mostu, to byla zcela výjimečná investice. Vznikl obchodní dům Prior.

Takže to vypadá, že tehdejší období bylo pro Děčín prospěšné.
Dá se říct, že se město skutečně modernizovalo. Současně tady byl také velký stranický vliv. Je to měřitelné třeba tím, kolik se tu zbořilo kostelů. V jiných okresech se to takto nedělo. V té době město úplně měnilo svou tvář, jejíž proměna podle tehdejších plánů nebyla dokončena. Dnes za to můžeme být rádi, protože třeba Podmokly zůstaly tak, jak zůstaly. To bourání, které v Děčíně bylo v 60. a 70. letech, by pak logicky pokračovalo dál. Já mám osmdesátá léta spojená s archeologickými výzkumy, na kterých se scházeli naprosto úžasní lidé. Když pak vzniklo v Děčíně Občanské fórum, tak do něj řada z těchto lidí vstoupila. Byla to i platforma pro názorové výměny, které nebyly kontrolované stranou. Takže to byl vlastně základ občanské společnosti.

Myslíte, že by to takto mohlo pokračovat i pokud by komunistický režim nepadl?
Já si myslím, že pokud by to fungovalo delší dobu, že by nás dostali pod kontrolu, zařadili by nás do systému. Historické přednášky byly pořádané v rámci nějaké systému. Aktivity kolem výzkumu provokovaly k nějaké činnosti. Na výzkum chodili soudruzi z okresního výboru strany kontrolovat, jestli si archeologové nevymýšlí.

Takže po převratu se tohle nedělo?
Naopak, dělo se to i po převratu, kdy se funkcionáři z města chodili koukat, jestli si nevymýšlí. To, že se lidé začali svobodně bavit a že se tehdy vytvořil kruh přátel památek a historie, to byla pro Děčín strašně důležitá věc. To, že ten kruh nebyl záležitostí Národní fronty, byla věc dočasná. Kdyby ten režim fungoval dál, tak by nám jednou řekli: podívejte, nám nevadí, že se scházíte, ale chceme, aby to bylo v rámci systému. A nemohli bychom s tím nic dělat. Další možností by bylo toho nechat, nebo to děla ilegálně. Cokoliv, co nebylo pod kontrolou, bylo totiž podezřelé. Každý z nás trochu trpěl stihomamem, protože se lidi báli, že na ně někdo donáší. Skutečně byla spousta lidí, která donášela. To, že tahle obava dnes mezi lidmi není, to je vymoženost, které si většina neváží. Dnes o sobě lidé řeknou na facebooku úplně všechno, ale to je jejich vlastní hloupost. Když nás někdo sledoval, tak jsme to vnímali jako ohrožení vlastního života, dnes se dobrovolně ohrožují.

Existovala v Děčíně tehdy nějaká opozice?
Oproti velkým městům tady nebyly žádné silné opoziční struktury. Byli to jednotlivci, kteří byli pod důslednou kontrolou STB a vůbec to neměli v životě jednoduché.

Jak fungovala STB v Děčíně?
Když jste byl policajt, měl jste jasně měřitelné úkoly, na kterých jste musel pracovat. Ale když jste byl estébák, tak jste byl vlastně bez kontroly. Řeknu ale i svůj vlastní případ, o kterém, když jsem se dozvěděl, tak mne šokoval. Hlásil jsem se do Ruska na námořní školu, kam mne vybrali, ale nakonec jsem tam ze zdravotních důvodů nenastoupil. Zjistil jsem, že důstojník z STB obešel sousedy v baráku, ptal se na mne, ptali se na mé rodiče v zaměstnání. Ten režim nás měl pod kontrolou v takové míře, že si to dnes nikdo ani neumí představit. Stačilo, aby jedna sousedka řekla, že jsem chuligán a mám smůlu. Přitom to vůbec nemusela být pravda.

Zůstane výstava osamocená, nebo se chystají i další akce?
Záleží na tom, jako budou lidé ochotní na toto téma diskutovat. V následujícím půl roce chystáme v muzeu několik besed, tou první bude 20. listopadu s Danielem Kroupou. Ten bude mluvit o Listopadu 89, jak jej jako jeden z hlavních aktérů v Praze zažil. Další diskuze domlouváme. Rádi bychom udělali třeba diskuzi na téma socialismus a církve. Bavili jsme se s městským architektem, že by nám pověděl něco o tom, jak se tvořila architektura a jak se přistupovalo k urbanismu v té době. To jsou věci, ve kterých dnes žijeme, ale moc o nich nevíme.

Máte na dobu před třiceti lety nějaké vzpomínky?
Mám to spojené i s osobním příběhem, protože jsem za Listopadu také něco zažil. A vždycky jsme měl nepochopení se s kamarády, kteří byl v Praze. Tam byla opravdu euforie, tam to vnímala velká část obyvatel. Navíc se tam sjížděli rebelanti z celé republiky. Já jsem byl v té době v Žilině a tam to tak nebylo. Myslím si, že tady na severu nebylo velké nadšení z přicházející změny. To nenadšení zůstalo do jisté míry dodnes. Jenom jsme si představovali, že všichni byli pro změnu. Ono to tak nebylo už tehdy. Tehdy byli lidé poslušní a nebyli zvyklí oponovat vrchnosti, což je dnes normální. Že každý, kdo má nějaký názor, se může bouřit. Já mám svůj zážitek postavený na tom, že ty první dny v Žilině se k nám, studentům, místní lidé nepřidávali. Vše se tam změnilo až tehdy, když podporu studentům vyjádřil podporu trnavský arcibiskup Ján Sokol. Dnes se o něm hovoří jen špatně, na wikipedii třeba o jeho podpoře nic nenajdete. Jakoby byl potrestaný za to, že nebyl loajální. Naprosto vše se změnilo, když odstoupil Jakeš. Od té doby mohl být na demonstracích každý, protože už od režimu nic nehrozilo. Do té doby zájem o změnu nebyl podle mne nijak enormně velký.

Vlastimil PAŽOUREK
Je mu 52 let. Ředitel Oblastního muzea Děčín.
Vystudoval vysokou dopravní školu v Žilině, podílel se na archeologických vykopávkách například na Mariánské louce, po roce 1990 pracoval v muzeu nebo na úřadu práce.
Jedno volební období byl také uvolněným radním v Děčíně.