Pro kytlické hasiče se od dob jejich začátků mnohé změnilo. Mají poprvé v historii obce cisternu a právě se chystají na brzké stěhování do zbrusu nové zbrojnice.

Proč jste se do obnovy hasičského sboru v Kytlicích pustili?

Při své práci ve zpravodajství na rádiu Crystal jsem měl blízko ke složkám integrovaného záchranného systému a měl jsem sen, že by se u nás hasiči mohli obnovit. To se v roce 2012 po devatenáctileté pauze podařilo. Již před tím jsme ale stejně pomáhali při každé vichřici nebo povodni.

Jak jste začínali?

Z ničeho, nebylo tu vůbec nic, postupně jsme to vypiplali z nuly. Nebyla zbrojnice, nebylo auto, hadice ani přilby. Podařilo se nám tehdy získat 50 tisíc sponzorský dar a za 75 tisíc jsme koupili na Moravě vyřazeného Nissana Patrola. To bylo naše první auto, které jsme vybavili jako dopravní auto. Koupili jsme do něj vybavení, hasicí přístroje, abychom mohli dělat technické zásahy. Dostali jsme od obce jednu garáž, do které jsme dali staré plechové skříňky.

Dneska jste už ale mnohem dál, že?

Přesně tak. Musím říct, že tenkrát nás podpořil pan starosta Janouškovec a dál to pak posunula paní starostka Hladíková, která nám vyběhala dotaci na novou zbrojnici, takže jsme získali peníze od ministerstva i od kraje. Není žádným tajemstvím, že dotace se přidělují na základě aktivity jednotky. Takže kdybychom byli neaktivní jednotkou, dotace nedostaneme. Nyní finišujeme s výstavbou krásné zbrojnice, která bude stylová, aby zapadla do rázu vesnice a celé chráněné krajinné oblasti. To bude pro nás obrovský dárek a obrovský posun, kdy už se nebudeme muset v zimě oblékat v místnosti, kde mrzne. Sehnali jsme i auta od policie, nejprve oktávku a později i transportera. Loni jsme koupili od hasičů z Kravař na Českolipsku cisternu, klasického erťáka. To je historicky první stříkačka v obci, nikdy dříve tu cisterna nebyla. Takže to pomalu polehoučku stavíme.

Co bylo těžší, sehnat lidi nebo techniku?

Asi oboje. Abychom mohli jako sbor vzniknout, tak nás musel být určitý počet. Jestli si dobře vzpomínám, bylo nás tehdy přes deset. To nejdůležitější, co k tomu bylo potřeba, bylo nadšení. A to jsme měli, chtěli jsme to dělat. Spousta lidí se na to dívala skrz prsty, že si na něco hrajeme. Neskromně musím říct, že jsme za ty roky dokázali, že to hra není. Osobně jsem za to moc rád.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde mimořádně v úterý.