Sláva Rabštejnského údolí začala stoupat na konci 50. let 19. století, kdy zde koupil první pozemky továrník Franz Preidl a v roce 1860 zde otevřel první přádelnu. Postupně se Preidl stal vlastníkem téměř celého údolí a otevřel zde ještě několik dalších přádelen s desítkami tisíc vřeten. Celé impérium se ale dostalo po první světové válce do velkých problémů, které vyvrcholily ve 30. letech 20. století. Firma se pak celé desetiletí potácela za hranou krachu, až se ji na počátku 40. let podařilo prodat. Celý areál byl ale již v roce 1942 zabaven pro válečnou výrobu a textilní výroba se do Rabštejnského údolí již nikdy nevrátila.

close Příběhy opuštěných budov info Zdroj: Deník zoom_in „K 1. říjnu 1942 byl celý komplex bývalých Preidlových přádelen v Rabštejně a Janské zabaven státem pro účely zbrojní výroby a přidělen firmě „Weser“ Flugzeugbau G.m.b.H. Bremen,“ píše děčínský historik Petr Joza ve své knize Rabštejnské údolí, která se velmi detailně zabývá historií tohoto místa znamenajícího pro obrovskou spoustu lidí velkou bolest a smrt

Byl to právě tradiční výrobce bojových lodí a ponorek Weser, kdo stál za dnes pravděpodobně nejznámější částí historie Rabštejnského údolí. Tedy za vybudováním podzemní továrny a koncentračního tábora. Nedaleko České Kamenice začala firma Weser stěhovat svou výrobu v roce 1942, kdy se sever Německa ocitl pod těžkými nálety spojenců.

Výroba se zde začala rozbíhat v zimě 1942/1943. „WFG tehdy produkovala především letouny Ju 87 a lze proto předpokládat, že součásti pro tyto letouny tvořily od počátku naprostou většinu z objemu výroby rabštejnského závodu,“ píše ve své knize Joza. Později přešla WFG i na další typy letadel, v Rabštejně se tak například vyráběla křídla pro stíhačky a bombardéry nebo vrtulníky Fa 223.

Od samého počátku byl rabštejnský provoz WFG postaven na práci zahraničních dělníků, dřeli zde za velmi špatných podmínek Poláci, Sověti nebo Francouzi. Mezi dělníky samozřejmě nechyběli ani Češi nebo Slováci. Někteří místní se snažili dělníkům z Rabštejna pomoci, především jídlem. Tím ale riskovali i vlastní svobodu nebo dokonce i životy.

S postupující frontou a intenzitou spojeneckých náletů bylo rozhodnuto o tom, že se část výroby přestěhuje do podzemí. První průzkumné vrty nechala udělat WFG v březnu 1944, ve stejné době vznikly také dvě pokusné štoly. Podle plánů mělo v podzemí vzniknout 82 500 metrů čtverečních podlahové plochy.

PŘÍBĚHY OPUŠTĚNÝCH BUDOV V ÚSTECKÉM KRAJI: 
Kdy vycházejí na webu…
12. 7. - Zapomentý mlýn u dálnice D8 - Siřejovice
19. 7. - Rozpadlý kostel v Rozbělesích mezi fabrikami
26. 7. - Opuštěné nádraží Louka u Litvínova
2. 8. - Vila továrníka na Ústecku
9. 8. - Koncentrační tábor Rabštejn
16. 8. - Kostel Výslunní
23. 8. - Ozdravovna Jetřichovice
30. 8. - Vitín pod Bukovkou
6. 9. - Hotel Máj v Ústí
13. 9. - Synagoga v Žatci

Do konce války se ale podařilo dokončit jen zlomek z plánovaného rozsahu. souhrnná zpráva o stavu podniku k 8. 5. 1945 jen 17 530 metrů čtverečních . Z toho jen asi 6 000 metrů bylo kompletně hotovo, na dalších přibližně 8 000 metrů zbývalo dokončit podlahu a zbývajících asi 3 000 metrů bylo vystříleno a dosud neopracováno.

Pro pokrytí všech prací v údolí si firma nevystačila jen s běžnými zaměstnanci a proto bylo nutné začít zaměstnávat také zajatce. Do konečné fáze výstavby rabštejnského závodu nasazeni vedle zahraničních dělníků a zajatců také vězňové koncentračního tábora, který spadal pod koncentrační tábor Flossenbürg v Bavorsku. „Tábor sestával z jednoho přízemního a dvou dvoupodlažních obytných dřevěných baráků, jednoho kuchyňského (zděného) baráku a marodky (revíru). Areál tábora měl přibližně lichoběžníkový půdorys o rozloze necelých 4 000 metrů čtverečních a byl obehnán dvojitým plotem z ostnatého drátu o výšce asi 3 metry, přičemž vnitřní plot byl pod napětím. Ve třech rozích tábora stály strážní věže. Mimo oplocené plochy tábora se nacházela ještě strážnice, ubytovna stráží SS a psinec,“ popisuje Petr Joza podobu rabštejnského koncentráku.

Prvních 400 vězňů bylo do Rabštejna odesláno z Dachau na konci srpna 1944, nejvyšší kapacita tábora byla 690 vězňů. Mezi nimi byli říšští Němci, Rusové, Jugoslávci, Poláci nebo Češi. V evidenci je ale také jeden Švýcar nebo Litevec.

Vězni pracovali ve dvousměnném provozu, přičemž se vždy dva střídali o jednu pryčnu. „Chcete-li vědět, co může člověk vydržet, noste vždy dvě a dvě cihly v holých rukách za prosincového mrazu asi pět kilometrů, co měří cesta z České Kamenice pod nádražím z bývalé cihelny, zadem kolem elektrárny a hřiště směr Janská po silnici, pak zahněte do údolí vlevo, až do lágru. Tam cihly odhoďte a jděte na desetihodinové komando s lopatou, na kipu, k pažení štol,“ popisuje v knize Petra Jozy pracovní podmínky bývalý vězeň rabštejnského tábora Z. Černoch.

Zcela nedostatečné bylo zásobování potravinami i zdravotní péče a hygienická pravidla, která v táboře prakticky neexistovala. Bylo tak jen otázkou času, kdy se v táboře objeví nějaká nakažlivá nemoc. Tou nakonec byl skvrnitý tyfus, kterým onemocnělo na 40 vězňů, z nichž pouhých devět zamířilo do děčínské nemocnice, tři z nich nemoci podlehli. Dohromady o život přišlo přibližně 70 vězňů, většina z nich byla zavražděna kápy nebo veliteli tábora. Část z nich zemřela až po osvobození v nemocnici v České Kamenici nebo v Děčíně.

S koncem války utrpení neskončilo

Koncentrační tábor ale své brány neuzavřel s koncem druhé světové války. Pouze se změnilo jeho osazenstvo a byli zde vězněni a mučeni Němci. „Na Českokamenicku obstarávali zatýkání „partyzáni“ oblečení do různých součástí německých uniforem, kteří objížděli vesnice, vtrhli do předem vytipovaných domů a „zajišťovali podezřelé“ za použití brutálního bití. Při „zatýkání“ v Markvarticích přišel přednosta místní železniční stanice o všechny zuby a další z „podezřelých“ o oko,“ popisuje internaci některých Němců Petr Joza. Již brzy ale přestala stačit běžná vězení, a proto byli Němci zadržení podle retribučního dekretu posíláni do lágrů, ten v Rabštejnském údolí byl jednoznačně nejlépe zabezpečeným nacistickým lágrem v okrese Děčín a tak byl jasnou volbou.

Plnit se začal jen pár dní poté, kdy se zde byli na konci války ponechaní původní vězni. Příslušníci SS a vrchní představitelé NSDAP díky dostatku informací stihli včas utéct, do Rabštejna tak putovali řadoví členové NSDAP, kteří se žádným konkrétním zločinem neprovinili, nezletilí členové Hitlerjugend nebo i poměrně velké množství učitelů. V jednu chvíli bylo v Rabštejně takto vězněno více než tisíc Němců.

Mezi internovanými bylo také několik německých katolických a evangelických farářů. Velmi často se za ostnatý drát rabštejnského lágru dostali také ti, kteří stáli v cestě zlatokopům převážně z Revolučních gard. Jedním z takových lidí byl také konstruktér slavného motocyklu Böhmerland Albin Hugo Liebisch, jehož dům přepadli partyzáni na konci června 1945. „Mému synovi vyrazili samopalem přední zuby; ležel na zemi v kaluži krve - pohled, na který nikdy nezapomenu. Mně vystřelili několikrát těsně kolem hlavy a pak mě tak dlouho bili ocelovými pruty, až jsem měl předpažené ruce nateklé doslova jako bochníky. Pak jsem si musel sednout, zout boty a oni mi strhali nehty na nohou,“ popsal později Liebisch, který žil po válce v Pasově, přepadení domu. V Liebischově mučení se pak pokračovalo i ve vězení v České Kamenici.

Nacistická bývalá podzemní továrna

Fotogalerie: Nacistická bývalá podzemní továrna.

Stejně jako za války, tak i v poválečných měsících byli rabštejnští vězni levnou pracovní sílou. Stejně jako si za jejich nasazení za války nechala platit SS, nechala si za práci vězňů platit i poválečná správa tábora, která za každého vězně účtovalo za hodinu práce čtyři koruny. Poměry v táboře se příliš nelišily od období války a koncentrační tábor byl českou správou převzat a užíván víceméně tak, jak ho SS opustily - včetně elektricky nabitého plotu. Jedinou viditelnou změnou bylo odstranění německých nápisů a osazení českého nápisu Koncentrační tábor Rabštejn na strážní věž u vchodu. Podobné jako v nacistickém lágru bylo také stravování vězňů nebo zdravotní péče. To a především brutální s vězni zacházení se podepsalo na počtu zemřelých, kterých bylo v poválečném lágru téměř dvakrát tolik než během války. A to přesto, že vězni nemuseli tak tvrdě pracovat a do tábora se nedostala žádná nakažlivá nemoc. A přesto, že se postupem času podmínky v táboře zlidštily.

Během roku 1946 odešlo z Rabštejna několik velkých transportů. Ten poslední vyrazil s 419 lidmi do Děčína na Staré Město 3. srpna 1946. K 25. září 1946 byl tábor definitivně zrušen. Dnes kromě podzemních prostor připomíná utrpění tisíců lidí pomník, zbytky základů několika baráků a několik strážnic. Město Česká Kamenice počítá s revitalizací celého údolí, ve spolupráci s Povodím Ohře chce navrátit řece Kamenici původní podobu. Modernizovat chce město také památník a navázalo spolupráci s muzeem koncentračního tábora ve Flossenbürgu, jehož pracovníci by měli v září do České Kamenice přijet. „Na místě tábora bude informační centrum, kde se bude možné seznámit s historií údolí,“ řekl Deníku starosta České Kamenice Jan Papajanovský.

Koncentrační tábor Rabštejn
Kde stojí: Rabštejnské údolí u České Kamenice
Kým byl vybudován: nacistickou okupační správou během druhé světové války
Kdy tábor fungoval: od roku 1944 do září 1946
Od kdy chátrá: od 90. let 20. století

Všechny příběhy hledejte postupně na www.denik.cz/opustenebudovy a ty z vašeho regionu i na vašem regionálním webu Deníku.cz.