K mé další hodinové reportáži jsem pohotově využil situace v okolí mého bydliště, kde se v současné době pokládá zámková dlažba. A to nejen na chodníky a chodníčky, ale i v okolí bazénů a na podlahy pergol. Chtěl jsem také zjistit proč se všeobecně používá rčení „sprostej jako dlaždič“. Domluva s firmou, která práce provádí byla rychlá a já tedy mohl zakleknout k položení prvních kusů zámkové dlažby.

Záhy jsem se ale přesvědčil, že si na položení první kosti (tak se říká jednomu segmentu zámkové dlažby) musím chvilku počkat. Nejprve se totiž musí připravit to správné podloží. Do ruky jsem tedy uchopil krumpáč střídavě s lopatou a na přiděleném úseku jsem nejprve musel odstranit požadovanou vrstvu zeminy, tak aby výše posléze položené dlažby nepřevyšovala připravený obrubník. Musel jsme při tom zakalkulovat i vrstvu takzvaného prachu, což je jemná škvára, do které se „zámkovka“ pokládá. Když už byl prach na místě přišla na řadu vodováha. Pomocí dvou lešenářských trubek a jedné rovné latě jsem vytvořil rovinu. V ten moment mi ale přes již upravený úsek přeběhli dva psi a já poprvé hlasitě zaláteřil. Musím podotknout že zatím ještě celkem slušně. Na druhý pokus už se vše povedlo a já tak mohl přistoupit k pokládání kostí, jedné vedle druhé. Po první řadě jsem uchopil gumovou palici a kosti jsem musel poklepat, aby se pevně usadily do prachu. A tady už jsem nadával sprostě, několikrát za sebou jsem se totiž udeřil do palce levé ruky. V tomto momentě jsem asi přišel na to, proč se říká již zmiňovaný výrok. Palec určitě ucítím ještě nejméně čtrnáct dní a to nemluvím o kolenou, které byly řádně otlačené. Ještě, že jsem se ve škole obstojně učil.