Ústecká cizinecká policie má na starosti kontrolu legálnosti pobytů cizinců na území České republiky. Přitom se ale rozhodla starat se o jednoho cizince i na dálku.
Nápad adoptovat dítě přes kontinenty se zrodil v hlavě naší kolegyně, která se pomocí dětem v nejchudších zemích světa zaobírá už delší čas. Lenka Havlínová, policejní majorka ve funkci zástupce vedoucího Odboru specializovaných činností, je sama adoptivní matkou. Navrhla: Nepodpoříme další dítě, které by bez pomoci nemohlo studovat?

Adoptivní matka v rychlé akci

Nápad, myšlenka, idea je základ pro cokoliv. Lenka dokázala přesvědčit nejen vedení oblastního ředitelství, aby celý charitativní projekt zaštítilo, ale s pomocí dalších dvou kolegů Jany Jarešové a Jindry Krajdla také vyhecovala další policisty.

Všichni tři se vrhli do přípravy projektu s opravdovým zápalem – peněz bylo nakonec víc, než je potřeba na jednu celou roční adopci. To je slušný základ, aby mohla adopce fungovat i v dalších letech.

S klidem v srdci můžeme říct, že díky jejich snaze a dalším policistům může jeden chlapec z Ghany studovat. Jmenuje se Peter Afoldo a pochází z vesnice zvané Konkon. Ale začněme od začátku…

Peter zůstal žít u svého strýce

Je mu sedmnáct a je jedním z dětí, které mají díky svým adoptivním rodičům možnost studovat. Jeho rodiče pocházeli z kmene Ewe z Toga.

Tatínek Peterovi zemřel, když se přestěhovali do Ghany. Maminka se po jeho smrti vrátila zpět do Toga a Peter zůstal u svého strýce. Ten má ale sám šest vlastních dětí. Vezmeme-li v úvahu, že většina obyvatel se na miniaturním kousku pole živí pěstováním základních potravin, jako je například maniok, yam, kukuřice, ananas, citrusové plody, palmový olej, je naprosto jasné, že z toho mála se jen těžko člověk dokáže uživit.

Další z možností je pracovat na velkých farmách, ale o mzdě, která by stála za řeč, tady nemůže být ani řeči. Tedy pokud si někdo nemyslí, že v přepočtu za pětistovku měsíčně lze uživit sebe, manželku a sedm dětí. A mohla bych se ptát dál, co když moje dítě onemocní, kde vezmu na jeho léky? Za co zaplatím školu a školní pomůcky?

Jak se žije lidem v Konkonu

Konkon je malá vesnička, kterou na mapě zcela určitě nenajdete. Obývají ji převážně obyvatelé z kmene Ewe. Ewejové jsou většinou přistěhovalci z vedlejšího Toga nebo z jiného ghanského regionu. Musí o půdu, na které chtějí hospodařit, žádat místní náčelníky.

Mají i vlastní jazyk. Podobně jako jinde ve světě se ale půda pronajímá lidem z bohatých zemí, takže na Eweje zbude pramálo, proto jsou tak chudí. Naštěstí existují různé organizace po celém světě, které mají za cíl podpořit rozvoj zemědělství, aby i ti nejchudší lidé, třeba z ewejské komunity, uměli a především mohli efektivně hospodařit.

Bez vzdělávání místních lidí by ale tenhle cíl neměl žádný smysl. Organizace Humanitas Afrika má se vzděláváním lidí a se životem v Africe letité zkušenosti, a proto vytvořila projekt Konkon.

Projekt Konkon je hlavně o naději

Lidé z organizace Humanitas Afrika vytvořili projekt, který zatím po následujících 5 až 6 let má pomáhat místním dětem vzdělávat se. „Zatím“, protože nikde není zaručeno, že bude minimálně v současném rozsahu i do budoucna tolik sponzorů.

Rodiče místních dětí mají peníze sotva na obživu, natož na školu a školní pomůcky. Mnoho z dětí raději posílají pracovat, aby pomohly s výživou rodiny. Projekt pomáhá i dětem v sirotčincích, které by se bez cizí pomoci neobešly vůbec.

Místní děti ani zdaleka nemají takové podmínky pro život jako my v západních zemích. Kromě toho, že musí odmala tvrdě pracovat, žijí s rodinou v malých chýších nebo domcích, kde není elektřina ani přívod vody. Lidé často musí chodit pro vodu velmi daleko od svých domovů.

Nutností je i postavit školu, protože dosud se děti učí na provizorním prostranství pod přístřeškem z palmových listů podložených kůly. Během období dešťů se děti nemůžou učit vůbec. Je jich přes tři sta a musí se tísnit ve čtyřech sekcích rozdělených tabulemi.

Ani s pedagogickou silou to není v provizorní škole jednoduché. Ani jeden z učitelů nemá pedagogické vzdělání. Například nejmladší děti učí dívka, která sama teprve dokončila základní školu.

Vláda se sice snaží zachovat bezplatné školství, ale bez příspěvků místních lidí to v jejich podmínkách není možné. Ale z čeho přispívat, když rodiny sotva mají na svoji vlastní obživu?

Proto lidé z charitativních organizací vytvořili tento projekt jako jeden z mnoha, které v zemích subsaharské Afriky mohou pomoci lidem zlepšit životní podmínky. A adopce na dálku je jedním z nich.

Nejen uniforma a učebnice…

Když všechny tyhle informace pojme člověk ze západní Evropy, který podlehl pohodlnému konzumnímu životu, zaručeně se musí zastydět, pokud má v sobě svědomí.

Ústeckým cizineckým policistům ale tenhle pocit nestačil. Rozhodli se udělat zcela hmatatelně něco pro to, aby alespoň jednomu z dětí mohli pomoci. Rozhodli jsme se za společně vybrané peníze nakoupit Peterovi uniformu, boty, školní pomůcky a učebnice, zdravotní péči a přispívat na školní stravu. Část z vybraných peněz poslouží na stavbu školní budovy, aby děti nemusely mít strach z monzunových dešťů a mohly se v klidu, jako každé evropské dítě, učit a hrát si.

Peter se díky nám už od loňského konce roku může v klidu vzdělávat. Nebude ho bolet tělo od tvrdé práce, nemusí myslet na to, co bude jíst. Teď už ví, kde je jeho místo ve světě, ví, že se může díky angličtině dorozumět s cizinci, kteří obývají jejich území. Může si také spočítat, za co utratí svou mzdu, až bude jako dospělý pracovat.

Peter nám napsal už dva dopisy a jsme rádi, že se mu dobře daří. Taky poslal svou žákovskou knížku, abychom se mohli podívat, jak mu učení jde. Ptáte se, co stojí taková adopce?
Žák Peter potřebuje na uniformu, školní pomůcky a učebnice včetně školní stravy každý rok 5000 korun. Pouhých pět tisíc ročně a další dítě nemusí trpět hlady a může vyrůstat jako kdekoli jinde na světě. A my mu tenhle „komfort“ chceme dopřát i do budoucna.
Mimo jiné jsme si jako pěti〜stovka lidí na ústecké cizinecké policii dokázali, že i v této divoké době umíme držet za jeden provaz, že máme společné téma a že máme opravdové srdce na pravém místě. A to nás hřeje.

Autor: EVA JAKLOVÁ, mluvčí ciciznecké policie Ústeckého kraje