Vaše škola stojí uprostřed sídliště Chanov a profiluje se jako romská škola. Proč jste dala přednost před prací v Mostě právě Chanovu?

S myšlenkou, že bych chtěla učit v Chanově, jsem si pohrávala během celého bakalářského studia. Důležitým momentem v mém rozhodnutí byla přednáška Rasismus a holocaust v prvním roce magisterského studia. Můj učitel, pan doktor Charvát, vyslovil myšlenku, že by se vzdělaní Romové měli věnovat Romům a neodcházet jinam. Na jeho slova jsem si vzpomněla v konečné fázi, kdy jsem se rozhodovala, do jaké školy jako učitelka nastoupím. Měla jsem nabídku na základní školu v Bílině, v Obrnicích a právě v Chanově. Definitivně jsem se rozhodla pro Chanov při osobním setkáním s paní ředitelkou. Je to člověk na svém místě, kterého si moc vážím. Svého rozhodnutí jsem zatím nikdy nelitovala.

Učitelka Adriana KotlárováPedagogickou praxi na vysoké škole jste vykonávala v Ústí nad Labem, slovníkem populárního seriálu Most! mezi „bílými“. V čem konkrétně cítíte rozdíl, když jako Romka učíte neromskou třídu?
Spíše než rozdíl bych vypíchla společný jev, a to je moment překvapení. Studentky na střední škole byly překvapené, že Romka studuje vysokou školu a romští žáci byli překvapení, že se poprvé setkali s učitelkou, která je právě Romka. Během pedagogicképráce na Severočeské střední škole v Ústí jsem nepociťovala jako překážku skutečnost, že jsem Romka. S paní zástupkyní Světlanou Voborníkovou jsme si sedly jak po pracovní, tak i po té lidské stránce. Troufám si říct, že studentky mě respektovaly jako autoritu a měly jsme spolu hezký vztah.

Na stránkách školy v Chanově jsem si přečetl toto: Vzhledem ke specifiku romské národnostní menšiny, odlišnému pohledu na svět a jiným životním hodnotám je nutné respektovat individuální zvláštnosti každého dítěte a právo na individuální vzdělávací tempo. Co znamená ten „odlišný pohled na svět a jiné životní hodnoty“?
Odlišným pohledem a jinými životními hodnotami je zjednodušeně uspořádání priorit. Mezi „romské priority“ se na přední příčky neumisťuje vzdělání a potřeba seberealizace.

A jaké jsou tedy romské priority, ať už dětí, či přímo jejich rodičů?
Každý člověk je od přírody pohodlný a chce si užívat života plnými doušky, u Romů zábava, hudba, odpočinek a tanec navíc vyplývají z povahy, historie i kultury. Bohužel mnohdy bez hranic. To se následně promítá i do chování dětí, které si řeknou: Když takhle dokážou žít mí rodiče a nic nedělají, do školy mě nenutí, tak proč bych se měl snažit? Děti nemají vybudované návyky, nemají povinnosti, rodiče nevstávají do práce, tak proč by měly ony vstávat do školy? Mí rodiče mě vychovali k pracovitosti a k potřebě vzdělání, a proto chci teď jejich odkaz sdílet s mými žáky.

V čem je jiný pedagogický přístup k romskému a neromskému dítěti?
Pedagogický přístup je v mém případě zcela stejný. Ve třídě mám neromského žáka a necítím v přístupu žádný rozdíl. Ze školení na koordinátora žákovského parlamentu jsem si odnesla myšlenku, se kterou se plně ztotožňuji. Dítě, ať je romské, či neromské, reaguje ve zdravém kolektivu zcela stejně.

Se kterými kázeňskými problémy se setkáváte nejčastěji?
V posledních třech letech značně ubylo žáků s velkými kázeňskými problémy, jako znáte například z filmu Bastardi. V současnosti se setkáváme nejčastěji se záměrným vyrušováním během hodiny, drzostí a vulgaritami.

Jak velký má vzdělávání podle vás v podobných lokalitách smysl?
Vzdělání v Chanově má velký smysl, myslím si, že je nejdůležitější. Všeobecně je vzdělání nástrojem pro odstranění romské nesnášenlivosti majoritní společnosti a vyřešení lokálních problémů.

Jak byste vůbec popsala sídliště Chanov? Nebojíte se tam?
Jako sídliště, které má své specifické problémy, které jsou všem známé. Ale taktéž bych sídliště popsala jako místo, kde se cítím dobře. Díky pozici učitelky vnímám respekt nejenom od žáků, ale také od mladých dospělých, které jsem ani neučila. Na sídlišti se nebojím, opravdu si nepředstavujte, že tam lidé běhají s lukem a šípem za opaskem. V loňském školním roce navštívila Chanov má spolužačka z vysoké školy, která učí na pražské umělecké škole. Ona i její studentky byly překvapené kázní ve škole, vřelým přijetím a ochotou místních obyvatel odpovídat na jejich otázky. Dokonce v tomto roce jedna z těch žákyň přijela do Chanova sama, aby nafotila fotky pro své portfolio k přijímacím zkouškám na vysokou školu, kam se nakonec dostala.

Romové se často sami kastují na slušné a neslušné. Je podle vás takové rozdělení pravdivé?'
Zcela určitě je pravda, že se takhle Romové kastují. Z pozice učitelky vnímám kastování jiné – na rodiče, kteří mají zájem o vzdělání svých dětí, nebo na ty, kteří ho naopak nemají.

Jak byste popsala spolupráci s rodiči svých žáků?
Spolupráce s rodiči je velkým problémem, který vyplývá právě z vnímání priorit – škola pro ně není důležitá, tím pádem na děti nedohlížejí a nepomáhají jim s domácí přípravou.

Sama pocházíte z Mostu, kvůli stejnojmennému seriálu v současnosti snad nejpopulárnějšího města v ČR. Vtipálci říkají, že Most! není seriál, ale dokument. Jak to cítíte vy, trefili se tvůrci do reality?
Je možné, že někteří Mostečané seriál jako dokument vnímají právě díky známým místům, která se v seriálu objevovala. Podle mého názoru jde o fikci se skutečnými místy, kterými denně procházím. Je docela dost možné, že to tak vnímám právě proto, že dětské herecké role si v seriálu zahráli naši žáci a pan Bažo, který v seriálu hraje Joža, je strýc mého žáka a také preventista, se kterým pravidelně škola spolupracuje. Když jsme si naposledy s panem Bažem povídali o seriálu, shodli jsme se, že jsme takový boom nečekali. Přišlo nám velmi humorné, že právě v tu chvíli zastavilo před Domem romské kultury auto a z něho vyskákali Vietnamci a začali si fotit sídliště.