Obavy ochránců věnujícím se vlkům, že by zvíře mohlo trpět vysoce nakažlivým onemocněním, má své opodstatnění. Prašivina se totiž objevila u některých vlků v sousedním Sasku. Podezření bylo i u dvou jedinců v Lužických horách. Zdrojem nákazy mohou být zejména lišky či kopytníci, kteří tímto onemocněním běžně trpí.

„Vlci, u kterých se tato nemoc projevila, nevykazovali změny v chování vůči lidem. Toto onemocnění nemusí nutně znamenat smrt nakažených zvířat, mnohdy se se z něj sama dostanou,“ řekl Aleš Vorel z České zemědělské univerzity. Ten se věnuje výzkumu vlků v regionu věnuje v rámci projektu OWAD a byl u nálezu kadáveru. Prašivina je zvířecí formou svrabu, způsobuje ji také roztoč zákožka.

„Přenos nemoci ze zvířete na člověka nehrozí, onemocnění způsobuje jiný druh. Na psy ale ano. Proto si je v podobných případech musí lidé hlídat a případně je včas léčit, což není nijak složité,“ řekla děčínské veterinářka Markéta Grešíková. Na univerzitě udělají také genetické testy. Ty by měly nejen prokázat, zda mrtvé zvíře opravdu trpělo prašivinou, ale zaměří se i na vzteklinu.

„Jsme zvědaví na výsledky genetické analýzy. O vlcích z celé oblasti už je k dispozici řada údajů, mělo by se dát zjistit, odkud přesně k nám vlčice přišla,“ řekl Tomáš Jůnek z ČZU, který projekt OWAD koordinuje.

Čeští výzkumníci zabývající se vlky jsou v kontaktu se svými kolegy v sousedním Německu, odkud vlci na české území přišli. Díky tomu mají na české straně hranice dostatek informací a mohou sdílet i zkušenosti. Vědí tak, že případné onemocnění vlka prašivinou nijak nezmění jeho chování vůči člověku. Tedy že je i nadále plachý a kontaktu s člověkem se spíše vyhýbá.

V posledních letech se prašivina zkoumala především u vlků v Yellowstonu, Skandinávii a na Pyrenejském poloostrově. Výzkumy ukázaly, že pokud je ve smečce jedinec s touto nemocí, ostatní zvířata se nakazit nemusí, promořenost je v rámci smeček velmi variabilní. Vlci s touto chorobou se během dne pohybují méně než zdraví jedinci.

„Přítomnost tohoto parazita je i v našich středoevropských podmínkách běžná, například u našich lišek se vyskytuje u 10–20 % zvířat. Stejně tak tomu může být i u vlků,“ dodává Vorel. Novodobý výskyt vlka se v širším regionu Českého Švýcarska registruje od roku 2012, kdy byla jeho přítomnost prokázána v nejsevernější části Šluknovského výběžku v Severní u Lobendavy. Vlci se tu tak objevili po více než dvou staletích. Poslední vlk byl totiž v širším Českém Švýcarku zastřelen v roce 1756 na Českokamenicku.