Trenér Jan Skokan: České Švýcarsko nenahradí ani sebelepší angažmá

„Já jsem první dva měsíce nedělal nic jiného, než jsem chodil po stezkách po Českém Švýcarsku a říkal jsem si, že tento drsný kraj je úplně top, přesně pro mě. A to procházení pěšky nebo na kole mi zůstalo dodnes,“ vyznává se z lásky k Českému Švýcarsku basketbalový trenér Jan Skokan, který nedávno oslavil 70. narozeniny.

Jaké bylo vaše mládí a jak jste se dostal k basketbalu?
Moji rodiče byli Pardubičáci, ale v rámci osidlování pohraniční se přestěhovali do Chrastavy u Liberce. A v Liberci jsem se také narodil. Po šesti letech se rodiče vrátili zpět do Pardubic. V severních Čechách jsem získal ohromný fyzický fond, který byl klíčový pro moji kariéru. Celé dny, celý rok jsme trávili venku. Mezi 8. 9. třídou jsem začal chodit na kroužek košíkové, kam chodili i dva spolužáci, kteří hráli basketbal v klubu Rudá hvězda Pardubice a řekli mi: hele, pojď s námi trénovat. Začal jsem tedy hrát v dorostu na úrovni krajských soutěží.

Kdy jste poprvé přišel do kontaktu s děčínským basketbalem?
V sezoně 1974/1975 jsme hráli v Děčíně proti místní Lokomotivě, která v tom roce hrála svoji první sezónu v lize, a vyhráli jsme vysoko 128:74. To byl můj první kontakt s basketbalovým Děčínem. Později mi Ulf Czastka z děčínského klubu nabídl angažmá, které jsem ale odmítl, protože jsem chtěl pokračovat v Pardubicích jako asistent trenéra. A ještě později jsem již jako trenér pardubického týmu pravidelně do Děčína jezdil na turnaj Děčínská kotva. A když byl po zápase čas, tak jsem družstvo hnal na Pravčickou bránu. Já si dokonce myslím, že tady začalo takové to moje souznění s romantickou krajinou Děčínska.

Jak jste se dostal do Děčína a do funkce hlavního trenéra?
Po skončení mého působení u pardubického áčka jsem na jaře 1994 dostal nabídku od pana Vondřičky ze Strakonic, že bych mohl od září učit na škole ve Volenicích na Šumavě a trénovat chlapce ve Strakonicích. Mezitím se ale v dubnu ozval Michal Ježdík, že Děčín shání profesionálního trenéra. Děčínský klub se totiž rozhodl, že se zprofesionalizuje a angažovali na tuto věc právě Ježdíka. To byla absolutní změna, že najednou místo toho, abych byl tím učitelem, jsem v květnu přijel do Děčína a začal trénovat. Místo krásné Šumavy, kam jsem rád jezdíval, jsem se ocitl v tomto nádherném kraji. Já jsem první dva měsíce nedělal nic jiného, než jsem chodil po stezkách po Českém Švýcarsku a říkal jsem si, že tento drsný kraj je úplně top, přesně pro mě. A to procházení pěšky nebo na kole mi zůstalo dodnes.

Jaké byly vaše začátky u děčínského týmu a celé sedmileté (1994-2001) působení?
Hodně mi vadilo to, že jsem musel hned na začátku vyhodit některé velmi dobré, zkušené hráče, kteří se v minulosti zasloužili o děčínský basket. Na prvním tréninku bylo asi třicet hráčů a já musel tým zúžit. Musel jsem rozhodnout v ten moment, s výhledem do budoucna a v kombinaci se zapojením prvních profesionálních hráčů. Nemyslím si, že by moje děčínská anabáze byla úplně super, byla spíše ve znamení toho, že družstvo dosahovalo střídavých výsledků. Hlavně jsem se snažil v týmu bez cizinců o zapojení mladých hráčů. To se podařilo i díky angažování Luboše Bartoně, o kterého byl v té době obrovský zájem. Právě i jeho mladá krev pomohla k tomu, že jsme v sezóně 1997/98 skončili na 3. místě. Luboš byl fenomén a diváci se na něj chodili dívat. Přinesl dynamičnost, drzost uvolnil hru týmu, zkušení borci ji drželi v kritických momentech. Myslím si, že náš klub i díky němu získal renomé, že rodiče mladých hráčů se je k nám do týmu nebáli dávat.

Jaký jste byl tady v Děčíně trenér?
Jako trenér jsem byl ostrej, hrozně moc. V té době to ale byla norma. Kratochvíle v přípravě áčka byl například výběh na Kvádrberk, Belvedér a zpátky. Celou mou kariéru se podle mého táhne, že jsem byl „hroznej prcan“. Přál jsem si a někdy to i noviny tak psaly, abych byl jako šestý hráč na hřišti, který pomůže k vítězství.

Děčínská zoo po devíti letech zdražila vstupné o 20 korun

Proč jste v Děčíně u hlavního týmu skončil? Podle dobového tisku jste měl stále dobré výsledky.
Ke konci mého sedmiletého působení u A-týmu jsem již viděl, že jsem u družstva dlouho, že již nemám ten správný drajv a že by tým potřeboval oživení. Že by bylo dobré ho někomu předat. Na začátku mého působení jsem měl vynikajícího asistenta Josefa Kurku (on stál i za mým příchodem do Děčína), ale ke konci se mi zdálo, že malinko ztrácíme. Proto klub angažoval jako asistenta Jana Šedivého, který pak po mně, poté co mi klub v dubnu 2001 již neprodloužil smlouvu, pokračoval ve vedení týmu, později se Zdeňkem Hummelem.

Co jste dělal po skončení svého působení u děčínského áčka od dubna 2001?
Dostal jsem nabídky z jiných klubů, dokonce, i díky mému působení u různých reprezentací, z ciziny, z Arabských Emirátů. Ale děčínský klub se i po mém propuštění ke mně zachoval velice seriózně a nabídl mi placenou funkci šéftrenéra mládeže.

Přijal jste ji?
Ano. Protože jsem 20 let strávil jako profesionální trenér, chtěl jsem to vše, co mi basketbal dal, vrátit mládeži. Dostal jsem na starost dvě nejstarší složky mládeže, tenkrát to byly U16 a U18. Zároveň na škole v Želenicích fungoval projekt sportovních tříd, který rok předtím vedl pan Pražák, a mě bylo vedením školy nabídnuto, abych u tohoto projektu pokračoval. Vyučoval jsem tělocvik, který byl na této škole rozšířen na 5 hodin týdně. V čistě klučičí třídě mě tenkrát „ničili“ například Lukášové Mařík a Bažant, Tomáš Kobera a další. Nejvyššího úspěchu jsme dosáhli asi v roce 2007, kdy jsme se v rámci České republiky umístili na 5. 6. místě. Bohužel poté jsme se těchto mistrovství nemohli již zúčastňovat, protože většina hráčů hrála i za mládež v klubu a bralo se to, že jsou to v podstatě profesionálové. Když tuto moji životní etapu shrnu, přejít z profesionálního trenéra na trenéra mládeže v klubu a zároveň učitele ve sportovní třídě bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát.

Jaká byla sportovní úroveň tehdejších děčínských mládežnických týmů?
S týmy U15, U16 a U18 jsme hráli na úrovni extralig nebo alespoň o ně bojovali. Nedokázali jsme ale zajistit, aby hráči z dorostu přecházeli do áčka, dělo se tak jenom sporadicky. Bohužel pod dorostenci, kteří byli výkonnostně na úrovni, scházela širší základna, na to jsme posléze doplatili. Nebyla návaznost a v dalších letech Děčín neměl některé kategorie. Zajímavé bylo, že po mém konci jako šéftrenéra v roce 2013 se ti bývalí extraligoví hráči v podstatě na basket vykašlali. Ale teď mám obrovskou radost, že se bývalí dorostenci opět do klubu vrací a plní mužské týmy v nižších soutěžích. Stejně tak mám radost, že v posledních letech roste naše členská základna a počet trenérů. A jsem rád, že to Robert Landa drží pevně v rukou. To je moje taková satisfakce, abych mohl v klidu z basketbalové branže odejít.

Co jste dělal po roce 2014, kdy jste jako šéftrenér skončil?
Děčínskému klubu, respektive děčínské mládeži jsem v případě potřeby tréninkově či zápasově vypomáhal. Na škole v Želenicích jsem kromě tělocviku učil i další předměty. Postupně jsem jako penzista ale snižoval úvazek na minimální míru, až jsem s učitelstvím úplně skončil. Na pár měsíců jsem si pak sice zaučil na děčínském gymnáziu, ale to byl s touto profesí opravdu u mě konec. Už jsem tam nebyl rád. Dva roky jsem se pak věnoval fyzické práci v jedné z místních papírenských továren, kdy jsem si čistil hlavu. Jsem mírný křesťan a o jedné z dovolených jsem dostal nápad, kterým mne inspiroval Luboš Stria, vydat se ve Španělsku na tzv. Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Jak jsi tam na té cestě sám a navštěvuješ kostely, přemýšlíš o celém svém životě. A když jsem dorazil do cíle a viděl najednou celé shromáždění, byl to hodně silný okamžik.

A co děláte v současné době?
V současnosti jsem spokojený důchodce v obci Víska pod Lesy u České Kamenice, kde mi skáče jelen dvanácterák po zahradě. A asi nejvíce mě naplňuje seznamování se s místní krajinou, kde teď žiji, Šluknovského výběžku obecně. Ať pěšky nebo na kole. A hlídání mých malých vnoučat Ondry, Šimona a Julinky. A rád chodím se Zdenou tančit. Na příští rok o prázdninách mám v plánu projet lodí francouzský Canal du Midi a na kolech poznávat krásy oblasti kolem Provence. Stále jsem k dispozici na záskok tréninků, nebo utkání. Mimochodem, zajímavé je, že nejsem jediný basketbalista, který přišel do Děčína hrát či trénovat a nakonec si tento kraj oblíbil a zakotvil tady. Byli to i např. Kurka, Rous, bratři Raškové, Wolf, Prach, Balík, Soukup, Houška, Landa a další. Doopravdy tento kraj, když jsem ho porovnal se Šumavou, ke které se rád vracím a budu stále vracet, je tak romantický a drsný, že ani žádné angažmá, které jsem měl, ho nemůže nahradit. A to nemluvím o své Zdeně (úsměv).

Petr Ďurana

Jezeří má pozornost Evropy i vlády, může získat dobré rady i miliony