Desítky sousedů ve Slavětíně vítaly Vladimíra Petrů, když dorazil domů. Slavilo se, připíjelo. Přijel po téměř dvou měsících, vyčerpaný, přesto s širokým úsměvem na rtech, plný zážitků a šťastný. Splnil si totiž sen, na kole objel Československo.

„Ani jednou. Vůbec mě to nenapadlo,“ odpovídá třiašedesátiletý vitální muž, který před chvilkou sesedl z kola po ujetí více než 4 400 kilometrů na otázku, zda toho měl někdy plné zuby a jestli někdy přemýšlel, že cestu nedokončí. Objel hranice Československa z let 1919 až 1939, včetně Podkarpatské Rusi. „Byl to můj cyklistický sen. A zároveň oslava, že jsem se ve zdraví a v kondici dožil důchodu,“ svěřuje se Vladimír Petrů, který na kole není žádným nováčkem. Sjezdil řadu zemí a najeto má tisíce kilometrů.

Na cyklistickou pouť vyrazil 24. dubna, na kole strávil 55 dní. Jeho cesta byla o to těžší, že československé hranice, to byly vlastně samé hory. „Bylo to pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nahoru to tedy bylo těžší,“ směje se cyklista, když se s ním vítají jeho vnoučata a děti. Kopce vyjížděl s plně naloženým kolem, které rozhodně není odlehčeným speciálem.

Děčín východní nádraží.
Děčín chystá studii na východní nádraží. Měla by tam vzniknout průmyslová zóna

Spal nejvíce pod širákem, ale také ve stanu, občas v penzionu, to když si potřeboval vyprat. Hrdě ukazuje svou lehkou polní kuchyni, na kole vezl i počítač. Na cestách totiž psal blog, hodně fotil, rád by vydal cestopis.

A proč zrovna cesta po hranicích Československa z let 1919 až 1939? „Protože letos je sté výročí velkého Československa. Až v roce 1919 se k nám připojila Podkarpatská Rus. Chtěl jsem objet hranice velkého Československa,“ prozrazuje.

Cesta nebyla vždy lehká

Potkalo ho také několik dopravních karambolů, ze všech nakonec se štěstím vyvázl, i když někdy se šrámy. Zažil i hodně nepříjemná setkání. „Když jsem přejížděl ghetta. Jel jsem třeba z Ukrajiny k Tatrám, byla tam osada Výborná. Kdo by řekl, že to bude ghetto. Měl jsem v nohách už asi sto kilometrů, snažili se mě tam přepadnout. Chtěli mě porazit a stáhnout kabelu z kola. Nedal jsem se, ubránil se a ujel, ale ještě po mě házeli kameny,“ popisuje.

Jak jsme žili v Československu - Na Tokání
Jak jsme žili v Československu: Na Tokání

Zažil mrazy a zimu, vždyť vyrážel chvíli po Velikonocích, ale také deště a samozřejmě vedra. Průměrně ujel denně kolem 80 kilometrů. Někdy k 50, jindy více než 100. „Jak jsem měl náladu a plány. Někdy to bylo těžké, ale vždy jsem si poradil. Byl to můj sen a pořádně jsem si ho užil. Mám skvělé zážitky,“ pokračuje Vladimír Petrů.

A ten nej zážitek, na který si hned vzpomene? „Podkarpatská Rus. Jsou tam strašně hodní a příjemní lidé. Všude na horách jsou bezproblémoví, ale tam to bylo obzvlášť příjemné. Neřeší nepodstatné věci,“ zasní se.

A další cíl? „Uvidíme, zase bych rád někam vyrazil,“ dodává Vladimír Petrů.

MŮŽOU SLAVIT. Fotbalisté Rumburka předvedli výborné jaro a slaví záchranu I.A třídy.
Rumburk porazil děčínský Junior a dotáhl svou cestu za záchranou