Slovní spojení „Srpen 1968“ bereme v současnosti – jako mnoho jiných záležitostí – jen jako jistou mediální zkratku, samoznak, ikonu. Přitom je to cosi, co – když to vezmu zeširoka – ovlivnilo (a svým způsobem i ovlivňuje) životy a osudy miliónů lidí. Moje osobní zkušenost je právě jen tou jedinou z miliónů. Velice zkratkovitě mohu popsat asi jen ten nejdůležitější, formující a hluboko do předvědomí či podvědomí zapsaný prožitek. A ten je tento (netajím, že jsem se o něj již podělil s posluchači pořadu Téma-Svět podle Schulze, vysílaného ČrO6): Bylo mi zažít na pozadí tragického vpádu cizích vojsk vlastně velice povznášející zážitek, kdy se pojednou národ (nebudu všechny vyjmenovávat, snad mi to Moravané, Slezané, Slováci, Chodové, Trutnováci, Libeňáci, Děčíňáci, atd. odpustí….) nikým nevybízen, ale z jakési své podstaty semknul v prakticky jednolitém, masivním, vynalézavém a jedinečném odporu proti nastupujícím okupantům. Lidé si byli ochotni navzájem nezištně pomáhat, a to při souběžné práci na všemožném projevování odporu vůči cizím vojskům. Bohužel, tahle jednolitost, toto odhodlání, nevydrželo příliš dlouho. Začal se ten kompaktní odpor drobit a slábnout už po návratu československých představitelů z Moskvy, kam byli Rusáky odvlečeni, aby tam byli donuceni (snad jednou budeme přesně vědět jakými prostředky) k podpisu jakési lavírovací smlouvy, která položila základy k následné, déle než dvacetileté okupaci země. Ovšem ten zážitek, či prožitek několik dnů skutečně společně dýchajícího a spolupracujícího davu-národa mi – zaplať Pánbůh - zůstal hluboko vryt do útrob a – naštěstí – bylo mi umožněno prožít jej ještě jednou – v průběhu několika týdnů, začínajících v polovině listopadu roku 1989.

Přímým důsledkem „srpna 68“ pro mne bylo to, že o rok později odešel můj otec Milan do Německa, kde začal působit v Rádiu Svobodná Evropa. Mou matku, která koncem šedesátých let působila jako vysokoškolský pedagog, vyrazili ze všech možných zaměstnání, až nakonec „šťastně“ zakotvila ve funkci pradleny v prádelně psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích. Dej jí Pán Bůh nebe! Byl to pro ni pořádný společenský sešup, který zrcadlově kopíroval osudy desítek a stovek tisíc podobně poškozených spoluobčanů. Já jsem se pokoušel existovat v posrpnové normalizaci ještě dalších třináct let, než jsem to vnitřně „vzdal“ a odešel do exilu. Osud jaksi chtěl, abych „skončil“ v témže podniku jako můj otec. Z doby, kdy jsem se rozhodoval pro odchod za hranice, si nepamatuji nic silnějšího, než prosté, leč nezvratné odhodlání: „V téhle zemi nechci zemřít…“ Je to k tzv. „vlasti“ kruté, krutější však pro mne, neboť v tomto smyslu pro mne „srpen 68“ neznamenal nic menšího, než důvod, kvůli němuž jsem jednou pro vždycky přišel o cosi, čemu se říkává „domov“.