Našli ji blízko chatové kolonie, a protože se nikde v blízkosti nepohybovala její matka, domnívali se, že je opuštěná. Zda šlo v tomto případě opravdu o záchranu, nebo jen o zbytečný krok, jak tomu v mnoha případech bývá, je těžko posoudit.

Písklí je prozatím v péči ošetřovatelů. Ve venkovním výběhu, kam se brzy přestěhuje, na ni už ale čekají další dvě uměle odchované srny.

„Postupně ji začneme na kontakt s nimi připravovat. Z nejhoršího jsme ji už vypiplali. Když přišla do zoo, vyžadovala krmení každou hodinu a půl. Chodila se mnou z práce domů a zase zpět. Vyžadovala neustálou péči, masírování bříška po každém krmení. Dnes už se interval mezi jednotlivými krmeními prodloužil na tři hodiny. Dokonce už začala okusovat listy a trávu, brzy už tedy nebude láhev s kozím mlékem potřeba. Jméno dostala srnka podle hlasitého pískání, kterým se hlásila o svůj příděl potravy,“ říká ošetřovatelka Radka Krejčová.

Ne každý takový nalezenec přežije. Jedno je však jisté, do volné přírody už se nevrátí. Pokud srnka vyrůstá odmalička mezi lidmi, chybějí jí rady od „srnčího rodiče“, v lese by nedokázala komunikovat se stádem, v přírodě je snadno zranitelná. Než člověk na mládě sáhne, měl by si být na sto procent jistý, že je doopravdy opuštěné.

„Lidé to poznají tak, že mládě zmateně pobíhá, píská a volá o pomoc. Jakmile ale leží v trávě a tiše čeká, znamená to, že osamělé není a máma si pro něj přijde. Mládě po narození nevydává žádný pach, aby nepřilákalo predátory,“ vysvětluje zoolog děčínské zoo Roman Řehák.

Lidé si neuvědomují, že mláďata běžně leží v borůvčí či pod kapradinami a jejich matka je v pozadí a hlídá si je. Vzdálí se třeba na tři hodinky, ale pak k mláděti zase přijde, aby jej nakrmila. „Je tomu tak v 99 procentech, proto radím: Na taková mláďata nesahat, ponechat matce prostor a klid pro návrat k mláděti,“ uzavřel Řehák.