Nekonečný příběh připomíná vyřizování majetkových záležitostí zkrachovalé Desty Děčín. Ta upadla do konkurzu před více než deseti lety. V té době její dluhy přesáhly osm set milionů korun.

„Prodej zbytkového majetku přinesl zhruba čtvrt miliardy, takže věřitelé se dočkali uspokojení svých pohledávek z necelé jedné třetiny,“ vysvětlil správce konkurzu akciové společnosti Desta-Nova Narcis Tomášek.

Nejprve alespoň část kdysi půjčených peněz dostaly bankovní domy a peněžní ústavy, které poskytly půjčky a úvěry se zástavním právem. Pak přišli na řadu i další věřitelé.

„Ten konkurz trvá skutečně neúměrně dlouho. V jeho ukončení mi teď už brání prakticky jediná kauza, kterou se zatím nepodařilo s definitivní platností rozhodnout,“ připomněl správce zkrachovalé firmy, která se zabývala výrobou vysokozdvižných vozíků a kdysi ve svém oboru patřila ke špičce tehdejší české strojírenské výroby.

Není ukončený spor o vlastnictví bývalého závodu děčínské Desty v Rumburku. Majetkové nároky na tamní objekty si dělá jeden z příbuzných někdejšího německého vlastníka.

„Soud rozhodl nejprve v náš prospěch. Pak se žalující strana, kterou zastupuje podobně jako v majetkových kauzách Kinského advokát Jaroslav Čapek, odvolala. Odvolací soud zatím žádný verdikt nevyslovil,“ připomněl Tomášek.

Továrna v Rumburku je prakticky posledním majetkem, který nebylo možné kvůli soudnímu sporu zatím prodat. Zájem o získání průmyslového areálu, ve kterém se kdysi vyráběly vysokozdvižné vozíky pod značkou Desta, má stávající pronájemce. Nezůstane tedy nevyužitým komplexem. K prodeji ale správce konkurzu může přikročit, až padne definitivní rozhodnutí soudu. Jde o majetek v hodnotě deseti až patnácti milionů korun.

Značka vysokozdvižných vozíků Desta ze světa nezmizela. Pojmenování zachovala strakonická společnost ČZ, která převzala výrobu manipulační techniky z Děčína.

„ V děčínské Destě jsem dělal téměř celý život, skoro patnáct let tam pracovala i manželka. Firma by nemusela krachnout, kdyby neměl takové megalomanské plány tehdejší generální ředitel Miroslav Grégr. Blbnul po nocích na poradách a stejně nevymyslel se svými kumpány z tehdejšího vedení podniku nic kloudného, jak fabriku zachovat. Ta zloba mě nepřešla ani s odstupem let,“ rozčiloval se na tehdejšího šéfa Desty a pozdějšího ministra průmyslu a obchodu jeden z bývalých dílenských mistrů. Jméno zveřejnit nechtěl.

„Nechci, aby se teď ještě do mě trefoval někdo z bývalých spolupracovníků s dotazy, co jsem pro záchranu továrny udělal já. Nemohl jsem dělat nic. Kdo měl jiný názor, než Grégr, letěl z fabriky. “ dodal.

Kromě zmiňovaného areálu v Rumburku se správci konkurzu podařilo prodat všechny ostatní závody. Desítky milionů korun vynesl například prodej českobudějovické Desty. Za teplický areál dostal správce konkurzu deset milionů a zhruba dvojnásobnou částku zaplatila developerská firma v Děčíně. Kde dříve pojížděly vysokozdvižné vozíky, jezdí teď lidé s nákupními vozíky. Na vykoupených pozemcích totiž stojí hypermarket Tesco.

Poněkud zvláštní vývoj měl spor o děčínskou Střelnici. Koupilo ji město, které za společenský dům před lety zaplatilo zhruba dvacet a dalších šedesát milionů korun investovalo do oprav a vybavenosti. Přesto soudy svá rozhodnutí o tom, komu vlastně Střelnice patří, neustále měnily. S definitivní platností by měl platit výrok vrchního soudu z konce loňského roku, že dům patří městu.

„Vždy jsme dokázali doložit, že Děčín splnil všechny závazky s koupí Střelnice spojené. To vlastnictví je nezpochybnitelné navzdory tomu, že kdysi někdo opomněl nechat objekt vymazat ze zástavního práva na třísetmilionové úvěry Desty,“ připomněl děčínský primátor Vladislav Raška.

Správce konkurzu podal v případě Střelnice ještě dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten zatím ve sporu nerozhodl.