Nejen za svým snem vyrazil handbiker Heřman Volf na svou křížovou cestu po Evropě. „Lidí, kterým je třeba pomoci, je hodně. Obzvlášť, když na to máme síly a baví nás to," říká hendikepovaný sportovec, který je právě na cestě do norského hlavního města Oslo. Při své pouti projel také Děčínem.

Proč jste se rozhodl vyrazit z Prahy na handbiku na všechny světové strany?
Začali jsme cestou do Paříže, kdy jsem si chtěl splnit já můj vlastní sen, že pojedu na kole někam daleko. Poprvé od pádu na lyžích, po kterém jsem na vozíku. Nakonec jsme to zvládli a na cestě do Paříže jsme si uvědomili, že by to mohlo někomu pomoci. A tak jsme vymysleli cestu křížem krážem Evropou. Nyní nám zbývá již pouze severní cesta, a tak jsme se vydali za norské Oslo.

Co je cílem vašeho projektu Cesta za snem?
Nechceme ukazovat, že by lidé měli vyrazit na kole na takové cesty. Jet do Osla asi není moc normální. Ale projet se na kole je krásný. Já jsem si jej pořídil proto, abych nebyl brzdou pro rodinu a mohl jezdit s ní. Ale děláme to proto, aby to bylo pro někoho přínosné. Loni jsme byli v Římě za Svatým Otcem s poselstvím naděje, že na ně někdo myslí. Nakonec jsme od něj dostali požehnání. Letos jedeme za osmnáct postižených dětí. Naše cesta má tentokrát osmnáct etap a na každé etapě podpoříme spolu s nadací Cesta bezpečí jedno takové dítě a splníme mu jeho sen.

Jaký byl váš největší zážitek?
Bohužel jsme se ke Svatému Otci nedostali, protože nebyl doma. Měli jsme sice domluvenou audienci, ale papež všechny audience před prázdninami zrušil. Setkali jsme se ale s monsignorem Šmejkalem, což je nejvýše postavený Čech ve Vatikánu, který nám předal požehnání Svatého Otce. Ale už jen návštěva Svatopeterského náměstí a Vatikánu byla velkým zážitkem. Řekl bych, že vrcholem toho, co jsme zažili.

Jaká byla nejhorší krizovka během vašich cest?
Krize běžně jsou. Ale největší krizí je počasí. Loni pršelo, byla zima. Pak byly neskutečný vedra. Nakonec ale člověk hodně zvládne.

Co bylo nejhorší při přípravě na cestu? Sehnat partu nadšenců, kteří pojedou s vámi?
To ani ne. Ty kamarádi okolo vás jsou. Ale spíš sehnat finance na to, abychom mohli z naší cesty natočit film a mohli jsme na cestu vůbec vyrazit. Na to je potřeba poměrně dost peněz a to je v dnešní době opravdu složité.

Jak vypadá příprava na cestu? Trénujete před výpravou dlouhodobě?
Tak jasně, ta cesta v podstatě trvá celý rok i s tréninkem. Ale moc toho času nemám. Chodím do práce, mám dvě děti, takže toho času na trénink moc nezbývá. Každý den se snažím cvičit alespoň v mé malé domácí posilovničce nebo jezdit na trenažeru. Na kole samotném toho moc nenajezdím, občas s tátou.

Jezdíte při svých cestách na běžném handbiku, nebo používáte nějaký speciál?
Ne, toto je běžný handbike, který jsem koupil od olympijského vítěze Marcela Pipeka. Takže jsme jej jenom trochu dovybavili. Máme na něm navíc například blatníky, protože nemůže zůstat někde stát třeba dva dny, když začne pršet. A přidělali jsme na něj speciální schránku na nářadí nebo občerstvení.

Jezdci na hanbiku sedí poměrně dost nízko nad zemí. Přináší to nějaké problémy třeba na nerovnostech?
Já mám opravdu extrémně silniční kolo. To znamená, že sedím hodně nízko, je to závodní handbike. Navíc mám plášťové galusky, což je guma napumpovaná na dvanáct až třináct atmosfér. Pak se na nějakých kostkách nebo méně rovném povrchu jede poměrně těžko. Řidiči jsou ale  opravdu ohleduplní. To jsme viděli i tady v Děčíně. Zastavěj, počkaj chvíli a nikomu to nepřijde divné.

Co je to Cesta za snem?
Podstatou projektu je ukázat veřejnosti a hlavně těm, pro které se, tak jako pro Heřmana Volfa, stal po úraze invalidní vozík nezbytnou pomůckou, že i handicapovaný člověk se může nejen sportu aktivně věnovat, ale plnit si i své sny.
Cesta za snem je projekt dlouhodobý. Kromě šíření myšlenky, že život na vozíku nekončí, každý rok po dobu čtyř let uskuteční Volf jednu zásadní cestu na handbiku. Cesty začínají v Praze a jsou postupně směřovány na všechny čtyři světové strany. Letos jede poslední cestu na sever do Osla. V minulých letech dorazil na handbiku do Paříže, Banské Bystrice a Říma. Doposud ujel Heřman Volf během tří předchozím cest na svém handbiku spolu s doprovodem 3 669 kilometrů.