Eva Erbenová se narodila 24. října 1930 jako Eva Löwidt, její tatínek byl úspěšný chemik. Kromě toho širší rodina vlastnila v děčínských Chrochvicích v ulici Karolíny Světlé továrnu na zpracování ryb. „Kdybych uměla malovat, namalovala bych léta v Děčíně růžová, modrá nebo zlatá. Vzpomínám na to jako na krásné dětství,“ vzpomíná na první roky svého života Erbenová.

Jako malá žila do svých pěti let v Teplické ulici pod divadlem, často tak chodili na procházky třeba na Pastýřskou stěnu, kde na podzim navlékali na nitě jeřabiny. „Tatínek byl chemik a zajímal se o bakelit, který chtěl mít jako sklo. Nechal si to v roce 1938 patentovat. Jako Žid už nemohl na své jméno, bylo to na jméno nějakého doktora Hořáka,“ popisuje zhoršující se atmosféru pro Židy nejen v Sudetech.

Pro její rodinu přitom bylo typické, že byla široce rozkročená. Doma se mluvilo česky i německy, jako Židé rodiče chodili jednou ročně na Dlouhý den do synagogy. Ale nevynechali ani návštěvu kostela. „Ten se mi líbil mnohem víc. Synagoga byla nudná, v kostele to bylo vše barevné, byla tam spousta obrázků,“ přidává pohled malé holčičky na dva děčínské chrámy stojící dodnes jen několik stovek metrů od sebe.

Doma slavili Vánoce, Chanuku, Pesach nebo Velikonoce. „Ježíš a Mojžíš byli dva bratři. Všechny svátky jsme doma měli dvakrát,“ říká se smíchem 93letá Erbenová. Na její besedy na děčínském zámku přišlo během dvou dní přibližně 500 lidí, třetí beseda v úterý 31. října zcela zaplnila barokní sál.

Rodiče jí zavraždili nacisté

Stovky žáků a studentů tak nyní slyšel na vlastní uši její pohnutý příběh. V Děčíně ještě stihla chodit do školky na dnešním Máchově náměstí a do školy v Bezručově ulici. Poté se i s rodinou odstěhovala do vnitrozemí. Ale ani tam jako Židé nacistickému běsnění neunikli. Nejprve byla i s rodinou vězněna v Terezíně, později ji převezli do Osvětimi. Spolu s maminkou se dožila posledních válečných dní, kdy je dozorci poslali na pochod smrti. Ten Marta Lövidt nepřežila, Eva jen s velkým štěstím. Tatínka zavraždili na začátku roku 1945 v koncentračním táboře Dachau.

Její věrnou průvodkyní byla během života v Děčíně služebná, kterou si dnes již pamatuje jen jako Boženku. Tu viděla naposledy v osmi letech, později se s ní již nikdy nesetkala. Přesto ani po válce nebyla zcela odříznutá od Děčína. „Měli jsme švadlenu, paní Marii Janebovou. Maminka připravila kufříček s mým oblečením a Marie Janebová jej dala pod postel, kde byl celou válku. Přijela za mnou v roce 1947 do sirotčince v Praze a vyndala všechny věci, které mi maminka dala. Ještě byly s vůní maminky. Kobereček a župan mám dodnes,“ vzpomíná na velmi silné okamžiky. Jen o několik let později se rozhodla vystěhovat, již vdaná za manžela Petera, do Izraele.

Domů do Děčína se izraelská spisovatelka vrátila až po roce 1989. „Po válce, když jsem byla v sirotčinci, tak jsem sem nemohla. To by mě zničilo. Takže jsem se vrátila až s manželem a šli jsme po stopách fotek, které mám. Byly tu všechny moje děti. Můj prostřední syn byl úplně zamilovaný, jaké je to krásné město,“ přibližuje svůj návrat po více než 50 letech do rodného města. Její jméno si propůjčil ke vtipu jiný slavný spisovatel a přítel Arnošt Lustig, který ji svým přátelům představil jako vnučku Karla Jaromíra Erbena.

Útok na Izrael

Svůj život plánovala v klidu dožít v Aškelonu, přibližně 15 kilometrů od pásma Gazy. Vše se ale změnilo 7. října, kdy na Izrael brutálně zaútočili teroristé z Hamásu vraždící Izraelce po stovkách. Přímo na Aškelon zamířilo během jediného dne přibližně 600 raket. Jedna z nich vybuchla nedaleko domu paní Erbenové zrovna ve chvíli, kdy pekla vanilkové rohlíčky.

„Je to společnost hrozných teroristů, která nemá právo na život. Ne tak, že se zastřelí. Ale tak, že se podaří vymýtit tu ideologii. Jsou to vrazi. Vrazi jako z minulého století. Vydloubli dětem zaživa oči a pak ty děti spálí. Kdo by si dokázal něco takového představit. Nikdo to neřeší, OSN, papež, prostě nikdo. Copak mají Židé nějaký patent na to, aby byli věčně pronásledovaní? Byli to nacisté, teď je to Hamás,“ říká o nejnovější válce Erbenová, která je, stejně jako velké množství Izraelců velkou kritičkou současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho vlády.

Když má vybrat jedno slovo, které charakterizuje 7. říjen, je to slovo potupa. Podle mnohých Izraelců selhaly tajné služby i armáda. „Kde bylo vojsko? Nikdo nic nevěděl. Osm hodin měli čas řádit a zabíjet,“ nechápe.

Tím její přednáška v děčínském zámku skončila. Při odchodu se na chvilku zastavila na prvním nádvoří, které nabízí výhled na velkou část města nad Labem. „Děčín je krásný," zadívala se na do tmy zářící místo jejího mládí.

Z historie rodiny Löwidt

Rodina Löwidtova sestávající z penzionovaného správce sladovny ve Stodu Rudolfa Löwidta, jeho manželky Emilie a synů Františka a Jindřicha se ocitla na Děčínsku v první polovině roku 1919. Starší z bratrů František zakoupil o rok dříve, přesně dva dny před vyhlášením Československa, dům v Boleticích, kde s pomocí mladšího bratra Jindřicha vybudovali podnik na výrobu likérů a ovocných konzerv pod firmou Brüder Loewidt.

V roce 1921 se podnikatelům naskytla možnost zakoupit chrochvickou pobočku továrny na rybí konzervy firmy Klink & Lauer se sídlem v Barcole u Terstu vyrábějící pod značkou Adria. Zavedené značky se Löwidtovi pochopitelně neradi vzdávali. Předsunutím písmena M před název byla do rejstříku chráněných známek o rok později zanesena firma Madria.

„Ve svém oboru firma nepodnikala sama, konkurovala většímu podniku Rudolfa Preisslera v Děčíně, který po odchodu Löwidtových z nacisty zabraných Sudet arizovaný podnik výhodně získal. Objekt továrny v dnešní ulici Karoliny Světlé byl snesen v roce 1959 a na jeho místě vyrostl shluk nevzhledných plechových garáží,“ říká ředitel děčínského státního okresního archivu Jan Němec.