Problémy s nedostatkem žáků řeší speciální základní školy na Děčínsku. Inkluze, která zdravotně postižené děti zařazuje do klasických tříd, zavinila, že některé tyto školy letos vůbec neotevřely první třídy. To se týká například Speciální základní a praktické školy v Rumburku.

Novela školského zákona, která obsahuje pravidla o inkluzi, funguje druhým školním rokem. Děti s lehkou mentální retardací mají podle ní navštěvovat klasickou základní školu. Do speciálních škol tak nastupuje jen velmi málo dětí.

„Prvňáčky nemáme vůbec. Úbytek žáků pociťujeme, na prvním stupni máme jednu třídu a v ní jsou čtyři ročníky. To je hrozné,“ uvedl ředitel Speciální základní školy v Rumburku Vladimír Šamša.

Rumburská škola je spádová i pro Jiříkov, Krásnou Lípu, Chřibskou, Rybniště nebo Křečany. Funguje zároveň jako praktická jednoletá a dvouletá škola pro žáky, kteří splní povinnou školní docházku a chtějí se vzdělávat dál.

„Když jsem před 25 lety nastoupil, tak tu bylo 120 žáků z celkové kapacity 126. A to tu byly jen třídy pro žáky s lehkým mentálním postižením. Za posledních deset let to postupně klesalo a teď máme jen 46 dětí. A kdyby tu nebyly speciální třídy pro středně a těžce postižené děti a praktická škola, je jich daleko méně. Bez těchto žáků by byl úbytek asi 80 procent,“ upřesnil Šamša.

Podle něj budou dopady inkluze ještě znatelnější. „Po deseti letech se určitě přijde na to, že tudy cesta nevede. Tyto děti chtějí jiný přístup, nepochopí látku hned, ale třeba napodesáté. Proto je to komplikované a je to problém,“ myslí si Vladimír Šamša.

Inkluze zasáhla také Speciální základní a mateřskou školu ve Varnsdorfu. Také její ředitel Jaroslav Červinka vidí příčinu nouze o žáky v inkluzi.

„Chceme dítěti dopřát to nejlepší vzdělání a vůbec nekoukáme na to, na co má nebo nemá. Máme speciální školy, které jsou k tomu zřízené, ale děti musí chodit do základních škol, kde na to učitelé nemají čas,“ zlobil se Červinka.

Podle něj by sami rodiče měli zhodnotit, zda pro jejich dítě není přeci jen lepší navštěvovat speciální základní školu namísto běžné. Problém totiž nastává i tehdy, když dítě s handicapem přestane zvládat učivo až na druhém stupni. „Pak přijdou k nám a my zjistíme, že ty děti neumí to, co by v tuto chvíli už umět měly,“ dodal Červinka.

RADŠI JDOU JINAM

Problém s inkluzivním vzděláváním řeší i běžné základní školy, například ta v Krásné Lípě. Potýká se totiž s přestupem nadaných žáků do jiných škol. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami totiž brzdí výuku.

„Síla řetězu je dána nejslabším článkem, takže se vše přizpůsobuje slabším jedincům. Někteří rodiče pak mají možná i oprávněný pocit, že na jejich děti není tolik času a těm nadaným se učitel nemůže věnovat tak, jak by bylo potřeba,“ uvedl krásnolipský starosta Jan Kolář a dodal, že jde o boj s větrnými mlýny, který není možné příliš ovlivnit.

Dětem sice ve školách pomáhají asistenti pedagoga, podle ředitelky krásnolipské školy Ivany Preyové to ale má smysl jen tehdy, pokud je dítě běžně vzdělavatelné a má podporu rodičů. „Je to skupina dětí, která potřebuje něco úplně jiného než být zařazena do běžné třídy. Byli by spokojenější spolužáci, učitelé i děti samotné,“ poznamenala Preyová.