Lidé je psali česky, rusky i anglicky. Dávali tak najevo, jak jim vpád okupačních vojsk není po chuti.

Za 47 let nápisy zmizely. Jen jeden je ještě trošku vidět, a to ruský nápis Smrt okupantům na nábřeží.

Co nevymizelo, to jsou vzpomínky lidí, kteří srpen 1968 zažili na vlastní kůži. Jedním z nich je i Jiří Barák, který žije v děčínských Boleticích. Tehdy mu bylo 28 let.

„Kreslili jsme různé názvy na chodníky, třeba na Dělnické ulici," vzpomíná. „Otáčeli jsme směrovky, aby vojáci nevěděli, kam mají jet. Když se nás ptali, kudy jet do Prahy, poslali jsme je směrem na Kamenickou ulici," popisuje Jiří Barák snahu znepříjemnit okupantům život.

„Byli jsme tenkrát dost napružení, mysleli jsme, že bude válka. Dokonce jsme běželi nakupovat konzervy," dodává.

Byť vzpomínky blednou, na 21. srpen 1968 si vzpomíná i po letech.

„Jel jsem tehdy pro našeho ředitele do Ústí nad Labem. Hučela tady letadla. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, jel jsem pro děti na pionýrský tábor. Vracel jsem se zpátky přes Žandov, byl tam tehdy v Ploučnici převrácený tank," vybavuje si.

Pak jel do Hřenska, kde pro změnu havaroval transportér. U něj seděl voják.

„Chtěl po nás, abychom mu dali napít. Řekli jsme mu, ať se napije vody z Labe," přidává Jiří Barák další vzpomínku.

První vojáci armád Varšavské smlouvy vstoupili na Děčínsko již před půlnocí 20. srpna. Kolem deváté večer se podivně zklidnil provoz na hraničním přechodu ve Hřensku. O dvě a půl hodiny později se již na Děčín valily tanky a obrněné transportéry. Před jejich příjezdem na poslední chvíli varovali pracovníci československých drah v Bad Schandau.

„K hranicím jedou tanky! Co se děje? Nikdo nic neví. Všude je klid," přiblížil atmosféru na dráze historik Jan Němec v Děčínských vlastivědných zprávách.

21. srpen 1968 prožíval každý jinak. Například někdejší náměstek děčínského primátora Pavel Sinko šel ten den po práci na trénink boxu.
„Pracoval jsem tehdy jako mistr Závodů průmyslové automatizace. Od půl třetí jsem byl v práci, ten den se ale moc nedělalo, zasedal výbor. Já šel normálně na trénink – mladí kluci tehdy vůbec nevěděli, co se děje," vzpomíná Sinko.

Šéftrenér děčínského boxu František Capl, který dnes již nežije, na něj prý volal, že se všechno ruší, že zemi napadli vojáci. Sinko ale na trénink přesto šel. Do stávkového výboru ho totiž tehdy nevzali.

„Byl jsem jednak mladý, jednak mě neznali. Trochu jsem se tehdy cítil dotčený, později to ale ti lidé, kteří ve stávkovém výboru byli, dost odskákali. Už z nich nebyli vedoucí, ale šli někam kopat," přidává Sinko další vzpomínku.

Co si také dobře vybavuje je jaro roku 1968. V novinách prý tehdy vycházely dost hanlivé články na Rusko.

„Měl jsem z toho špatný pocit, že to nemůže jen tak projít – a vidíte, neprošlo, přijely sem tanky," dodává. I on si, podobně jako Jiří Barák, vzpomíná, jak lidé v Děčíně – 
a nejen tady – otáčeli směrové cedule, aby vojáci nevěděli, kudy mají jet. Vybavuje si i řadu nápisů odsuzujících okupaci.

„Se správnou ruskou gramatikou nám radil tehdejší profesor děčínského gymnázia Zdeněk Matys. Město jsme si rozdělili na rajóny. Já dostal na starosti nábřeží a nádražní zeď," popsal před dvěma lety srpnové události Petr Nádvorník, když vzpomínal. Právě z jeho nápisu „Smrt okupantům!" na Labském nábřeží měli Sověti pramalou radost. Nemohli se ho totiž zbavit.

Dobové nápisy pro okupaci– Ivane, přijeď domů, táta ti propil válenky. MÁMA
– Ivan, pojdi domoj, Nataša chodit s Koljej. MÁMA
– Nabrousíme meče, píky,
vyrazíme na mužiky.
– Kolder, Biľak, Indra, Šejna, každý z nich je mrcha stejná
– Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme
– Sovětský cirkus opět v Praze. NEDRÁŽDIT – NEKRMIT!
– Otočte svá děla, tanky a vraťte se do zemljanky!
– Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.
– Táhněte za Ural, Dubček vás nevolal!