„Kolik kilometrů jsem přesně s autobusem najezdil, není možné spočítat. Dostával jsem během zaměstnání různé diplomy, ale celková evidence už neexistuje. Mám třeba diplom za ujeté tři miliony kilometrů a některé další,“ říká Richter. Za celou kariéru s autobusem neměl dopravní nehodu. „Nikdy jsem nepotřeboval volat policajty,“ podotýká dnes již šestasedmdesátiletý muž.

Svůj milovaný svět autobusů stále sleduje, pomáhá regionálním dopravcům a hloubá v historii autobusové dopravy. Ve své původní šoférské uniformě a typickou koženou brašnou na peníze a jízdenky ho určitě nepřehlédnete na akcích, jakou byl třeba nedávno v České Lípě Den s historickými autobusy. Právě u takových příležitostí je ve svém živlu. Na prvopočátek své celoživotní vášně a povolání rád vzpomíná. 

Crystal Fashion Week v Kunraticích u Cvikova
FOTO: Crystal Fashion Week s Blankou Matragi přilákal do Kunratic

„Moje rozhodnutí být řidičem autobusu padlo už v dětství. Žili jsme ve Šluknovském výběžku, moji rodiče měli kovárnu a já se podle jejich představ měl stát kovářem, jako byl i můj děda. Jezdil jsem s maminkou do Šluknova tím „kabiňákem“ z roku 1947, co měl žebřík na střechu,“ vypráví s tím, že se psal rok 1955 a on za jízdy stále klečel na sedačce a koukal se na pana řidiče. Průvodčí v autobuse ho prý neustále napomínal, že umaže sedačku.

„Já protestoval, že se chci dívat na řidiče, a ne na cestující. Když se tohle po nějaký čas opakovalo, pan řidič se naštval, vytáhl mě od mámy a posadil si mě na služební sedačku. Navíc, ve Šluknově na náměstí, kde jsme stáli, řidič odkryl kapotu motoru autobusu a já jsem poprvé v životě viděl pořádný motor. Když jsem mohl „pomáhat“ ho nahodit, byl jsem v sedmém nebi. Tak mě to učarovalo, že jsem se rozhodl být řidičem autobusu. A byl jsem jím celý život,“ stručně shrnuje osudový moment svého života. 

Pád kabiny lanovky na Ještědu.
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, říká svědek pádu lanovky na Ještědu

Za volantem snad všech modelů a typů autobusů, které v Československu a pak České republice jezdily, si vydělával na živobytí až do roku 1992, kdy odešel do penze. Řidičskému řemeslu se věnoval na řadě míst severních Čech, na linkách po celé republice. Často vozil turisty na zájezdy nebo rekreace. „Vyjížděl jsem hodně nahoru, k Baltickému moři, do Vysokých Tater, do Maďarska nebo dnešního Chorvatska.“ Dnešní mladé generaci už modely autobusů, které Richter důvěrně poznal, jako Praga, vysokomýtské vozy Škoda 706 RO, Škoda 706 RTO Lux, ŠL 11 – 1307 Turist, nebo Karosa LC 736 příliš neříkají, znají je jen ze starých filmů nebo z nostalgických jízd. „Vždy jsme se těšili na nový model, stejně jako moji současní nástupci,“ směje se zasloužilý šofér. 

„Můj nejoblíbenější autobus byl zájezdový autokar Škoda 706 RTO Lux, ten s tou skleněnou střechou, jezdil jsem s ním čtyři roky a vzpomínám stále. Na rovinkách dokázal jet až 120 km za hodinu. Ve srovnání s dneškem ovšem byly ty autobusy takové „humpolácké“, tím myslím jejich ovládání. Řízení bylo těžké, nemělo servo, natož klimatizaci,“ komentuje Richter a poznamenává, že obor neopustil ani v důchodu. 

Ani v důchodu ho autobusy neopustily

Podílí se na organizaci podobných akcí jako jsou dny s historickými autobusy, ale lidé ho mohou zahlédnout i jak vylepuje jízdní řády několika společností nebo když opravuje autobusové označníky – tedy cedule pro autobusové zastávky. S gustem a důkladností se rovněž zabývá historií autobusové dopravy. Jak stručně vysvětluje, tu v naší republice původně zastřešovaly České dráhy, ale po válce stát určil, že se o ni postarají samostatné podniky ČSAD.

Ty dostaly za éry socialismu klíčový úkol – postarat se v rámci velmi husté sítě linek o dopravu pracujících do zaměstnání. ČSAD se tehdy ve velké míře staraly také o zájezdovou přepravu, zajišťovaly i nákladní dopravu. Později pod tímto „logem“ ČSAD zřizovala i místní dopravu, jak se tenkrát říkalo MHD. V České Lípě to letos na podzim bylo právě 60 let, co vyjely první dvě linky, z nichž jedna jela z Dubice do Sosnové a druhá jela trasu z Dolní Libchavy do Staré Lípy. „Samozřejmě si rád vyzkouším i ty nové autobusy pro městskou dopravu. A když je potřeba, tak je vozím do opravy, do Sokolova, do Semil, ale i do saského Löbau,“ dodává vlídný Siegfried Richter.