K basketbalu ho přivedl otec v Litoměřicích. Za severočeský klub hrál se svým bratrem až do svých 17 let. Pak se Jakub Kudláček vydal do Itálie, kde nastupoval sedm let. Po skončení italského angažmá přidal dva roky ve Španělsku. Nyní hledá mladé basketbalisty pro Charlotte Hornets, klub hrající zámořskou a nejlepší ligu na světě NBA.

Pokud se ohlédnete za aktivní kariérou, jaká byla?

Komplikovaná a nebyla taková, jakou jsem si ji vysnil. Byla z velké části ovlivněná zraněními. Ve svých devatenácti dvaceti letech jsem začal mít problémy s kyčlemi. To pro mě byla velká rána, byl jsem totiž považován a brán za talentovaného hráče. Měl jsem velké ambice a směřoval do zahraničí. Přes nejvyšší italskou soutěž jsem se dostal do Euroligy. V té době přišly operace kyčlí i kolenou. Z elitní Euroligy jsem se ocitl ve druhé španělské lize. Bylo to prostředí, ve kterém jsem svou budoucnost příliš neviděl. Pro hráče, který prošel reprezentací a nejvyšší soutěží v Itálii, to nebyla dobrá liga.

Co bylo dál?

Ve dvaceti čtyřech letech jsem byl čerstvě po své třetí operaci kyčle a věděl jsem, že fyzicky na TOP evropské soutěže nemám. Když pominu obrovskou bolest, tak jsem věděl, že bych neprošel lékařskými testy žádného kloudného týmu, takže jsem ukončil kariéru.

Ilustrační foto
Horší soupravy vyrazí na linku Praha - Děčín v prosinci. Lepší pojedou do Chebu

Jakou roli ve vašem životě sehrál Michal Ježdík?

Bylo jich hned několik. Pana Ježdíka jsem poznal jako malý kluk, když jsem jezdil na kempy Jiřího Welsche. Další náš příběh se odehrál v době, kdy mi bylo 18 let a on byl trenérem seniorské reprezentace. S Tomášem Satoranským nás pozval do mužské reprezentace. Nejen, že jsme se stali součástí kádru, ale také jsme hráli. Vzít tak mladé hráče do reprezentace byl krok, na který by si málokterý trenér troufl. Znovu jsme se setkali v době, kdy jsem už v Itálii nemohl najít angažmá. Na několik měsíců jsem šel hrát za Nymburk, což mi zařídil právě on. Byl to výhodný tah pro obě strany.

Pokračujte…

Po ukončení aktivní kariéry mi zavolal, zda bych neměl zájem pracovat na České basketbalové federaci. Ve všech těchto příbězích jsem mu vděčný za to, co pro mě udělal. Řekl bych, že tak trochu šel proti proudu. Michal Ježdík si svá rozhodnutí ale uměl vždy obhájit. Rok a půl jsme spolu byli ve federaci.

Přijde mi, že vám velmi pomáhala cílevědomost. Myslíte si, že tato vlastnost přesvědčila Michala Ježdíka, aby vás přijal do federace?

To je otázka spíše na něj, ale myslím si, že cílevědomost je právě jednou z mých charakteristických vlastností. Jedná se o vlastnost, která každému zaměstnavateli vyhovuje a hodí se.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase ve středu.