Vaše cesta do Evropy byla poměrně dlouhá. Nejprve jste vystudoval vojenské gymnázium a teprve poté jste šel studovat medicínu. Jak jste se dostal do tehdejšího Československa?
Když jsem studoval vojenské gymnázium, byla u nás válka. Tehdy ale byla i Afghánská republika jako demokratická republika a já jsem byl vyslaný státem. Československo nabídlo, že do něj může jet studovat 306 budoucích lékařů. Vojenské gymnázium byla výběrová škola, na které se dělal další výběr pro studium v Evropě. Teprve ti, kteří jím úspěšně prošli, mohli vyjet na studia. Nejprve jsem rok studoval v Bratislavě jazykovou školu a následně lékařskou fakultu v Košicích.

Bylo těžké studovat v cizí zemi v cizím jazyce?
To si nikdo neumí představit. Neměli jsme žádný slovník. Každé slovo jsme si museli přeložit prostřednictvím francouzštiny, angličtiny nebo ruštiny a pak z toho poskládali větu a zapamatovali si ji. Kolikrát jsme brečeli, že to nejde. Dali nám třeba úkol ve slovenštině a my jsme do rána překládali jednu stránku, takže jsme nevěděli ani o co se jedná.

Z Košic je to ale ještě poměrně daleko od Rumburku.
Následně jsem pracoval v Rožňavě jako chirurg. První rok jsem tedy byl patologem. Říkalo se, že dobrý chirurg začíná na patologii. Pak jsem dlouho jezdil se záchrankou. Po nabídce z Čech jsem se ze Slovenska odstěhoval.

Očkování proti koronaviru. Ilustrační foto.
Pandemie covidu ustupuje. V kraji podali přes milion a čtvrt dávek vakcíny

V Kábulu jste studoval, ale z hlavního města nepocházíte. Je to tak?
Já pocházím ze severu z Pandžírského údolí, kde se bojuje proti Tálibánu. Do Kábulu jsme přišli, když mi byly tři roky.

Zdroj: DeníkJaké to tam je?
Krásné! Smutné je, že se tam nedostanu. Už jsem tam za rodinou nebyl šest let. Rodiče bohužel už nemám, ale stále tam žijí sourozenci. Když jsem tam byl naposledy, měl jsem pocit strachu, takže už tam nejezdím. S manželkou jsme pomáhali alespoň na dálku, posílali jsme peníze, oblečení nebo léky, protože v Afghánistánu není práce a je tam bída. Částečně tak jsou odkázaní na nás. Podporuji hlavně jejich vzdělání, protože to je cesta k lepšímu životu. To se mi naštěstí podařilo. Jedna dcera sestry je gynekoložka, druhá dcera teď školu končí. Další synovec je inženýr.

Ti odešli také do Evropy?
Bohužel zůstali v Afghánistánu. Poprosil jsem český stát, aby povolili bráchovi s dětmi vstup. Třicet let žiji v Česku, mám zaměstnání, byl jsem schopen jim zajistit ubytování i jídlo. Nic jsem po státu nechtěl, jen povolení. Nikdo se se mnou ani nebavil. To mne mrzí, protože jsem tu sám.

Lékaři nahradili srdeční chlopeň Lubomíra Časára šetrnější metodou.
Pokrok na ústeckém Kardiocentru: Lékaři nahradili chlopeň šetrnější metodou

Byly se vaše děti někdy podívat v Afghánistánu?
Chtěl jsem. I moje bývalá manželka hrozně chtěla. Proto jsem se zeptal kamarádů, zda je to možné. Ale kvůli bezpečnosti mi to nedoporučili, bál jsem se únosů. Protože by si mysleli, že přijel bohatý doktor z Evropy s manželkou. Mrzelo mne to, ale bezpečnost je na prvním místě. Šlo by to asi s nějakou ozbrojenou ochranou. Ale přeci nepojedu na dovolenou s ochrankou, to nemám zapotřebí.

Připouštíte si, že se do Afghánistánu už nikdy nepodíváte?
Jo. Bohužel.

Jste nějak v kontaktu se svými sourozenci?
Telefonem tam nevolám kvůli bezpečnosti. Nekomunikujeme ani skrz Facebook, protože nevím, kdo to sleduje. Nikomu nelikuji, nic nekomentuji. Čas od času si napíšeme přes Whatsapp, pokud jim funguje elektrika.

Co vás přivedlo k medicíně?
Mamka i otec byli ošetřovatelé v nemocnici. Jako mladý jsem pomáhal jednomu doktorovi, rozdával jsem v ordinaci čísla a tak. Člověk musí mít někdy i štěstí a já jsem to štěstí měl, když jsem dostal šanci medicínu studovat.

MUDr. Roman Houska z Mostu je krajským předsedou Sdružení praktických lékařů ČR.
Odmítáme registrovat lidi. Nezvládali bychom to, říká krajský předseda praktiků

Když jsme spolu před rozhovorem mluvili, říkal jste, že jste po noční. A stále jste plný energie. Jak to člověk zvládá?
Do rána jsem nespal, to je pravda. Ale po letech práce to máte v sobě. Když stojíte čtyři hodiny na operačním sále, jste soustředěný a nemůžete si ani odskočit, tak jste na takovou zátěž zvyklý. Bez fyzičky se ale určitě neobejdete.

Pro vás to není první zastávka v Rumburku, už jste zde dřív pracoval. Jaký je rozdíl mezi tehdejší a dnešní rumburskou nemocnicí?
Původně jsem pracoval na Slovensku, odkud mne kamarád nalákal do Loun. Tam jsme spolu pracovali tři a půl roku a následně se přesunuli do Rumburku. Tady jsem dělal zástupce primáře a bylo to fajn. Z poměrně osobních důvodů jsem odešel do Varnsdorfu, ale stále jsem s nemocnicí spolupracoval. Momentálně to vidím pod Krajskou zdravotní nadějně a doufám, že mám pravdu.

Co je vašim úkolem jako nového primáře?
Bydlím v Rumburku a záleží mi na té nemocnici. Abychom konečně fungovali. Nyní bychom potřebovali ještě alespoň dva kmenové lékaře, pak budeme, jak se říká, za vodou. Momentálně mi jedna paní doktorka kvůli nemoci vypadla na dva týdny. A jak vám vypadne jeden článek, je zle. Já mám operativu každý den, obsazení jsme až do konce dubna. Nyní jsme schopni zvládat i běžnou akutní operativu. Jediný problém je s velkými operacemi břicha. Samotné operace zvládneme, ale záleží také na pooperační péči a to je horší. Často jsou pacienti polymorbidní a vysokého věku, takže bychom potřebovali ARO. Posíláme je tak na vyšší pracoviště, tedy do Děčína.