„Musíme nastolit a udržovat rovnováhu. Nejde o boj lesníků s myslivci či myslivců se zemědělci. Ano, je to konfliktní téma, ale právě lesník – myslivec – zemědělec jsou v podstatě hlavní a nejvýznamnější hospodáři v krajině,“ řekl v rozhovoru pro Deník.

Jan Duda.Jan DudaZdroj: se souhlasem Jana DudyPřemnožená zvěř představuje problém, o kterém už ví i široká veřejnost. Co tedy brání myslivcům, aby přispěli k jejímu snížení?
Většinou to je tak, že myslivci zpravidla necítí tu potřebu snižovat stavy. Pro myslivce je početnost zvěře něco podobného jako úroda pro zahrádkáře. Jsou spokojení tehdy, když mají dostatek zvěře v honitbě. Bohatě zazvěřené honitby jsou pro myslivce atraktivní a pronajímají se za vyšší ceny. Pokud to tedy shrnu, nemají důvod ani motivaci snižovat stavy zvěře.

Jestli se ale nepletu, platí tu zákon o myslivosti, že?
Ten je nedokonalý a selhává už od počátku své platnosti. Určuje povinnost chovat zvěř v rozpětí mezi minimálním stavem a takzvaným normovaným stavem. Ten představuje nejvýše přípustnou jarní početnost zvěře, při níž nemá docházet k nadměrným hospodářským škodám ani k poškozování ekosystému.

K tomu přesto dochází. Jak to je možné?
Početnost volně žijící zvěře se velmi obtížně ověřuje. Zvěř se za prvé umí velmi dobře skrývat, navíc se po krajině volně pohybuje. Sčítání zvěře tak, jak je až dosud prováděno, je velmi subjektivní odhad a sami myslivci jeho nízkou hodnověrnost často přiznávají. Početnost se přitom dá mnohem přesněji ověřit například zpětným propočtem. Nejpřesnějším údajem je počet ulovené zvěře. Pokud se loví dlouhodobě určitý počet kusů a stavy zvěře zřetelně neklesají, tak se vlastně loví přírůstek populace, který generuje určitý počet samic. Pokud se ale přírůstek populace neodloví, početnost zvěře dále narůstá a k tomu také dlouhodobě dochází. Na první pohled je zřejmé, že krajina je zatížena několikanásobně vyšší početností zvěře, než je schopna nekonfliktně uživit. Přitom základní povinností myslivců je udržovat rovnovážnou početnost v mezích zákona, ideálně v poměru pohlaví 1:1 (samci: samicím).

Zdroj: DeníkLze tedy říci, že myslivci lžou?
Netroufám si říkat, že někdo lže, musel bych mít pro to konkrétní důkazy. Na druhou stranu myslivci například dobře vědí, jaký mají v populacích poměr samců a samic a že tento poměr bývá posunutý ve prospěch samic. Přesto ve svých výkazech uvádějí poměr 1:1. Více samic znamená více mláďat a početní nárůst populace. Často se také stává, že myslivci korigují plán lovu i podle toho, kolik jsou reálně schopni ulovit. Myslivost a lov jako její součást jsou časově velmi náročné činnosti a v dnešní době není volného času nazbyt. Zájmy mladších generací se posouvají do jiných sfér, atraktivita myslivosti klesá a myslivců postupně ubývá. Přibývají naopak různorodé lidské aktivity v krajině, které se vzájemně kříží a mysliveckou činnost i lov znesnadňují. K úbytku myslivců jistě nepřispívá ani skutečnost, že část veřejnosti vnímá lov nelibě jako „vraždy nevinných zvířátek“. V kulturní krajině je ale lov nezbytný pro udržování rovnováhy. Zásadní však je, aby myslivci tuto regulační roli skutečně plnili. Nadměrná početnost býložravé zvěře vede k neúnosným škodám a dalším problémům.

Můžete uvést konkrétní příklad, kdy nadměrná hustota vede k problémům?
V posledních letech například došlo kvůli vysoké populační hustotě divokých prasat k šíření afrického moru prasat. Ten se velmi snadno přenese do hospodářských chovů a může způsobit katastrofální hospodářské škody. Další, tzv. Aujezskyho choroba, je přenosná i na psy, je neléčitelná a nakažený pes během krátké doby hyne.

Jeden čtenář Deníku poznamenal toto: Člověk preferuje pět druhů velkých savců (daněk, jelen, srnec, muflon, kanec) na úkor dalších stovek druhů fauny i flory. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Naprosto. Býložravá zvěř je samozřejmě součástí ekosystému, má právo na svou existenci a rozhodně je důležité zachovat původní domácí druhy v krajině. Nicméně na tu přítomnost mají právo např. i jedle, jilmy, javory, jasany, lípy, duby či různé druhy keřů. Proto musíme nastolit a udržovat rovnováhu. Nejde o boj lesníků s myslivci či myslivců se zemědělci. Ano, je to konfliktní téma, ale právě lesník – myslivec – zemědělec jsou v podstatě hlavní a nejvýznamnější hospodáři v krajině. Určují její charakter, na jejich hospodaření závisí, jak krajina funguje, zda bude stabilní a bude pro společnost schopná trvale plnit všechny důležité funkce.

Jaký bude mít tato situace vliv na budoucí generace?
Pokud nedojde ke snížení početnosti býložravé zvěře na únosný stav, bude značná část vynaloženého úsilí i finančních prostředků investovaných do výsadeb listnáčů a jedlí zmařena. Kalamitní rozpad porostů, zejména těch smrkových, je rychlý a vznikají rozsáhlé paseky, na nichž je nutné lesní porosty opět co nejdříve obnovit. Pokud se nepodaří založit budoucí lesy s pestrou druhovou skladbou, nebudou tyto lesy dostatečně odolné a hrozí jejich opětovný rozpad. Nestabilita lesů neohrožuje jen finanční situaci vlastníků lesů, ohroženy jsou i jejich další funkce jako rekreační, klimatická, půdoochranná, vodohospodářská a podobně. Cílem jsou tedy lesy odolné, smíšené, různověké a přirozeně se obnovující. V takových lesích nalezne i zvěř lepší životní podmínky a nekonfliktně se uživí i vyšší stavy. Obnova takových lesů však při současné početnosti býložravé zvěře není možná.

V čem vidíte možnosti napravení situace? Jak se dostat ven z tohoto začarovaného kruhu?
V nastavení systému, který bude jasně definovat legislativa. Určitě je nutné změnit způsob plánování lovu. Plán musí být odvozován od míry poškození lesa tak, aby při nadměrném poškození byl lov navýšen a došlo ke snížení početnosti zvěře na rovnovážný stav. Nezpochybnitelným veřejným zájmem je právě stav rovnováhy. Ten ale není statický, mění se v závislosti na stavu prostředí. Zákon musí stav rovnováhy definovat, státní správa potřebuje nástroje k jeho průběžnému ověřování a v případě potřeby jej musí být schopna efektivně vynutit. Musí být zaveden způsob kontroly skutečného provedení lovu, který omezí možnost jeho fiktivního vykazování. Je nutné posílit roli vlastníků pozemků tak, aby více vlastníků mělo možnost bezprostředně vykonávat právo myslivosti. Čím blíže je právo myslivosti vlastníkovi pozemku, tím méně je konfliktních situací oproti případům, kdy je výkon myslivost od vlastnictví oddělen.