Jak jste se dostal k psaní Adventních pohádek?
Nevím, kdo to způsobil a kdo mi tam nahoře takovou věc předepsal, ale já nemohu napsat více než jednu adventní pohádku ročně. Zkoušel jsem to, ale cokoliv jsem napsal navíc, bylo tak blbý, že jsem to zahodil. Takže jsem se smířil s tím, že je mi dáno napsat jednu adventní pohádku ročně. Jak se mi hromadily v tašce, tak jsem s nimi objížděl republiku a četl.

Jsou taková pohádková čtení určena jen dětem, nebo si na své přijdou i dospělí?
Nejprve jsem četl jen dětem. Helena Braunová z kamenickošenovského sklářského muzea ale vymyslela odpolední či podvečerní čtení pro dospělé. Myslel jsem si, že to není dobrý nápad, že dospělí nepřijdou na čtení pohádek bez dětí. Jenže přišli a reakce pro mne byly až šokující. Specifikum práce s dětmi je to, že je dokážete rozesmát, vyděsit, dokážete je aktivovat, aby něco dělaly. Ale nedokážete je dojmout. Děti se prostě nedojímají. Kdežto dospělí brečeli už po půlce pohádky. To bylo neuvěřitelné. Od té doby jezdím čím dál víc čtení pro dospělé. Třeba loni jsem měl za advent 35 čtení, z toho 20 bylo pro dospělé. Množí se také rodinná čtení pro skupiny, které jsou věkově nejrozmanitější. Já se přiznám k tomu, že je to pro mne určitá obsese, protože si advent bez čtení a psaní pohádek neumím představit.

Kolik pohádek nakonec v nové knížce čtenáři najdou?
Když jsem měl deset pohádek, tak jsem si řekl, že jsem překonal Karla Čapka, který měl Devatero pohádek. A co kdyby z toho byla knížka. Dal jsem o tom řeč s Adélou Zrubeckou z Nobilis Tilia a ona mi řekla, že má kamarádku v Albatrosu. Tam se pohádky líbily a řekli mi, že uděláme knížku. Ta nakonec vyjde 3. listopadu.

O čem jsou Adventní pohádky?
Jsou, jak je již patrné z názvu, velmi navázané na advent. K první mne inspirovala moje kadeřnice, která mi při střihání vyprávěla o tom, jak se s dětmi rozhodli, že se vykašlou na komerci a všechny dárky udělají ručně. To se mi hrozně líbilo a napsal jsem první pohádku O ztraceném kouzle Vánoc. Další pohádky jsem psal tak, aby rozvíjely některou z adventních tradic. Takže mám třeba pohádku o adventním věnci, o adventním kalendáři, o svátku svaté Lucie. To je samozřejmě jen zdrojová inspirace, od které se odvíjí příběh. Některé jsou současné, některé jsou zasazené do historie. A přestože vychází knížka, tak i letos bude nová pohádka.

Právě konzum posledních mnoha let dominuje Vánocům. Vymezují se proti němu vaše pohádky?
Přesně tak. To je přesně to, proti čemu moje čtení a vlastně celé pohádky jsou. Hned ta první je o tom, jak všichni rezignovali na to, aby dávali radost a štěstí. Podléhají tomu, že to nebo to je dárek, který musí všichni mít, a proto jej honem běží koupit. Dárků tak neustále přibývá, ale je jich čím dál méně. Vytrácí se z toho radost a štěstí, konzum dělá z darování nepříjemnou povinnost a stres. Kouzlo adventu je přitom někde úplně jinde. Za roky, kdy jezdím s pohádkami, cítím, že je potřeba se z konzumního pojetí vyvléct, ale zároveň cítím i skepsi, že se z toho vyvléct nedá.

close info Zdroj: Deník zoom_in Většina z nás začíná řešit Vánoce někdy v průběhu listopadu, lidé starající se o marketing v supermarketech již v létě. Jak to máte vy?
Letos je to jiné, protože se věnuji propagaci nové knížky. Jinak si to zakazuji, začínám se věnovat adventu tak čtrnáct dní před ním. Začnu uvažovat o tom, jak si vyzdobím dům, jak bude advent vypadat. V té době mi většinou naskakují termíny na čtení, tentokrát jsem to měl v půlce října v podstatě uzavřené právě kvůli knížce. A týden před začátkem adventu sedám a píšu další pohádku, ačkoliv ji nějak v hlavě mám celý rok. Abych ji psal opravdu v náladě, která adventu odpovídá a nepsal ji v červenci, když je venku 32 stupňů.

Před časem jste se přestěhovali se ženou na Vlčí Horu u Krásné Lípy. Co vás ke stěhování zpátky na sever vedlo?
Jsem rodák z Děčína, kde jsem do osmnácti let žil. Pak jsem odešel na DAMU a už jsem v Praze zůstal. Měl jsem na Podřipsku nádhernou faru, které jsem se musel řízením osudu vzdát. Jak krásně řekla Natálka Belisová (historička Správy Národního parku České Švýcarsko – pozn.red.), člověk je jako strom, jehož větve mohou klidně dosáhnout i přes oceán, ale kořeny má pořád na jednom místě. Mne to hrozně podnítilo. Navíc jsem v té době poslouchal při cestách autem audioknihu Sága rodu Forsythů, kde je postava soudce Forsytha, který se na stará kolena vrací do svého rodiště. Já si v tu chvíli uvědomil, že to mám úplně stejně. Když jsme začali hledat domy, kde bychom mohli bydlet, logicky kolem Prahy, protože Radka pracuje na letišti a já jsem byl k Praze také hodně vázaný, tak jsme zkusili rozšířit hledání i o Děčínsko a Šluknovsko. A poměrně brzy se objevil náš současný dům.

Pro vás to ale nebyla první cesta do Krásné Lípy, je to tak?
Když jsme se na faře brali, tak tam byl starosta, kterého jsme si nechtěli pouštět do života. Hledali jsme proto, kdo by nás tajně oddal. Na faře jsme si pak udělali jen takovou divadelní svatbu, na které nás oddával Vladimír Franz a jeho žena Ida Saudková nám dělala matrikářku, celé to byl takový svatební kabaret a bylo to hezké. Ale potřebovali jsme být oddáni opravdu. O dva týdny dříve jsme se proto obrátili na starostu Krásné Lípy Honzu Koláře. Nejprve jsme se měli brát na hrázi Kyjovské přehrady, ale protože to byl nejhnusnější den roku, skončili jsme v kapli na Vlčí Hoře. Tehdy jsme ještě vůbec netušili, že je to místo vzdálené jen 1012 metrů od našeho současného domu. Vesmír to asi takhle chtěl.

Usilovně používáte pojem České nizozemí, nikoliv Šluknovsko, proč?
Šel jsem sem za krásnou přírodou, která tu samozřejmě je. Musím se přiznat, že mám raději České nizozemí než České Švýcarsko, protože je takové neokázalé. Přišel jsem sem a zjistil jsem, že tu jsou fantastičtí lidé a komunity, velmi aktivní. Lidé, kteří ze svých peněz opravují drobné sakrální památky a netouží po publicitě. Že jsou tu lidé, kteří resuscitují staré německé hřbitovy, ačkoliv na nich neleží nikdo, koho by znali. Termín České nizozemí se snažím dvanáct let vrátit do povědomí a pořád píšu České nizozemí a nikoliv Šluknovsko. Usilovně se snažím přesvědčit korektory, že nizozemí se píše s malým N, protože nejde o Holandsko, ale typ krajiny. O to, že když formani sjížděli ze Šébru, tak je čekalo něco, co jinak na českých hranicích nemá obdoby. Tedy nikoliv, že za kopcem už je jiná země, ale za kopcem byla dolina a pořád to byly Čechy. To je to České nizozemí. Ve spolupráci s MAS Český sever se nyní snažím o návrat identity a hrdosti lidí, že v nizozemí žijí. Děláme série přednášek o osobnostech regionu a najednou lidem nevadí, že to byli Němci. Najednou objevují tradice, architekturu světskou i sakrální a hrozně se jim to líbí.

Co vás čeká za další psaní nebo čtení kromě adventních pohádek?
Nedávno jsem byl v Teplicích na rozhodující schůzce a začínám psát velkou knihu o dějinách Teplic. Ta nebude historická, protože, Pánubohu zaplať, nejsem historik, bude to ale první čtivá, doufám, kniha o historii Teplic. Vychází to z toho, že jsem loni dopsal knihu o Dubí a Tepličáci řekli, že něco takového chtějí také. Chystám také brožuru, která se pracovně jmenuje Filmová místa Ústeckého kraje, což dělám s Barborou Hyškovou a Filmovou kanceláří Ústeckého kraje. Nyní dáváme dohromady turistického průvodce po dominantních místech Ústeckého kraje, kde se natáčely filmy nebo seriály. Co se týče volné tvorby, tak mám nyní nádherný projekt, který mne velmi baví, a to jsou Oživlé pověsti Českokamenicka. Starosta Jan Papajanovský se na mne obrátil, že by chtěl znovu vydat pověsti, ale vzhledem k tomu, že jsou tam nějaké problémy s autorskými právy, tak jsme se rozhodli, že vezmeme staré původní pověsti a zasadíme je do současnosti. Všechny ty poklady a trpaslíci se dějí našim současníkům v reálných kulisách České Kamenice a okolí. Nyní už vyšel druhý sešit, každý měsíc vychází jedno leporelo. Po roce tak bude dvanáct leporel, které bude možné dát do krabičky a vznikne tak zajímavý komplex pověstí.

Rostislav Křivánek (*1959, Děčín)
Po studiu na děčínském gymnáziu a DAMU se stal ředitelem divadelní scény DAMU Disk, v polovině 80. let začal spolupracovat s Vladimírem Franzem, k jehož hudbě píše libreta. V divadle působí také jako dramatik nebo režisér. V 90. letech byl šéfredaktorem časopisu pro mladé FILIP, šéfem labelu Warner Music nebo uměleckým ředitelem Popronu. Později byl kreativním ředitelem v Ogilvy. Po odchodu z této nadnárodní společnosti se začal věnovat psaní v oblasti turistického ruchu. Stále zůstává věren i divadlu, například opera Vladimíra Franze Válka s mloky s Křivánkovým libretem se hrála v Národním divadle.