Z Děčína až do Kazachstánu by se na jaře příštího roku rád vydal Aleš Černohous z Děčína. Cesta náročná pro člověka pohybujícího se veřejnou dopravou nebo autem. Aleš se na ni ale plánuje vydat na speciálním handbiku. Více než dvacet let je totiž upoután na invalidní vozík, když na něj v jednom z londýnských parků nešťastnou náhodou spadl strom.

„Už dlouho mám v hlavě myšlenku na dlouhý trip, trochu mám inspiraci v pouti do Santiaga de Compostela. Ale to už je takové dost profláknuté, tak jsem se koukal do mapy, kam vyrazit. A vydám se opačným směrem, na východ,“ přibližuje své pohnutky mnohokrát oceněný dobrovolník.

Čáp černý.
Čapí zázrak v děčínské zoologické zahradě

Trasu si naplánoval přes jihovýchodní Evropu, Černé a Kaspické moře až do Kazachstánu. „Spíš než konkrétní místo, kam chci dorazit, je pro mne důležitější samotná cesta. Přes postsovětské republiky mi to přijde hodně zajímavé. Kromě jiného je to i turisticky neobjevená oblast,“ říká Černohous, který se na cestu dlouhodobě připravuje. Získává všechny dostupné informace, například ze stránek ministerstva zahraničních věcí, které zprostředkovává ta nejdůležitější specifika jednotlivých zemí.

Ne všude očekává přívětivý přístup

Jediné větší komplikace očekává v Turkmenistánu, kde je situace pro turisty i s ohledem na tamní politický režim nepříliš přívětivá. Musí si obstarat turistická víza, dostanou přiděleného průvodce a musí spát v hotelech. „To bych nerad. Druhou možností je tranzitní vízum, které se vydává na pět, zcela výjimečně na deset dní. To by bylo poměrně náročné, takže je možné, že se Turkmenistánu vyhneme,“ mluví o cestovatelských nástrahách Černohous.

Z policejní akce na Děčínsku.
Ujížděl autem, utíkal po břehu, plaval v Labi v Děčíně. Zastavil ho až výstřel

Aby mohl na takovou dalekou a náročnou cestu vyrazit, potřebuje speciální handbike. Zatímco většina handbiků je stavěná na cesty po silnicích, Černohousův bude v terénní úpravě. „Oproti běžným handbikům bude mít hrazdičku, na kterou si mohu naložit svůj vozík a další náklad. Je to elektrohandbike, ideu podnikat takovou cestu vlastní silou jsem už opustil. Elektrohandbike, což je vlastně totéž, co elektrokolo, člověku umožňuje dosáhnout i vzdálenějších cílů,“ popisuje svůj budoucí stroj Aleš Černohous.

Potřebuje 250 tisíc, pomoci má sbírka

Na pořízení vozítka je potřeba shromáždit přibližně 250 tisíc korun. S obstaráním 200 tisíc korun pak má pomoci sbírka, která se koná prostřednictvím Konta Bariéry, se kterým Aleš dlouhodobě spolupracuje. Doposud se podařilo od dárců získat zhruba polovinu z cílové částky. Přispět je možné prostřednictvím transparentního účtu Konta Bariéry 17111444/5500 a variabilního symbolu 240312.

Na přibližně čtyřměsíční cestu plánuje Aleš Černohou vyrazit s parťákem, který ji s ním absolvuje na kole. A to i kvůli bezpečnosti. Handbiky jsou totiž poměrně nízké a tak jsou na silnicích špatně vidět. Základem je proto praporek, který na handbike upozorňuje. „Bezpečnost je určitě na prvním místě. Takže s parťákem pojedeme v reflexních vestách a za zhoršené viditelnosti budeme používat blikačky,“ dodává Aleš Černohous.

Nečekané bariéry
- nízko umístěné zásuvky: sehnout se k zásuvkám umístěným nízko u země může být problematické nejen pro vozíčkáře, ale i například pro starší lidi nebo lidi s omezenou hybností
- úzké dveře: ačkoliv chodící člověk nemá s užšími dveřmi problém, pro vozíčkáře mohou být již 60 centimetrů široké dveře nepřekonatelným problémem, protože jimi neprojede vozíkem
- těžké dveře: s některými dveřmi si těžko poradí i chodící lidé, například malé děti nebo maminky s kočárky. Pro vozíčkáře se ale jedná o nepřekonatelnou překážku. Jedny takové jsou například v děčínské městské knihovně. Ty se navíc, navzdory veškeré bezpečnostní logice, otevírají dovnitř.
- bariéry v hlavách lidí: „Zatímco většina stavebních bariér je technicky řešitelná, bariéry v hlavách lidí, kteří odmítají bariéry vidět, se odstraňují velmi složitě,“ říká Aleš Černohous.