Hlavu má položenou v ovládací konzoli, nevnímá okolní svět, je zcela soustředěný na svůj výkon a na obraz, který před sebou vidí. Sladěné obě ruce, které excelentně vládnou dvěma joystickům, pomocí kterých vše ovládá, pomáhají i nohy na speciálních pedálech. Muž v modrém, případně bílém plášti, ale „nepaří” hry, jak by se podle prvních vět mohlo zdát. Operuje. Jan Rejholec je špičkový odborník na robotickou kolorektální chirurgii, specializuje se na robotické operace konečné části tlustého střeva postižené rakovinným bujením. V ústeckém centru také už od roku 2010 školí nové specialisty nejen od nás. Navíc je i primářem děčínské chirurgie.

Vzpomenete si na svou první operaci robotem?
Vzpomenu. Bylo to 23. srpna 2008 (usmívá se).

Jaké to pro vás tehdy bylo?
Přišlo zjištění, že veškerý trénink je k ničemu, že je to trochu jinak (směje se). Praxe vás nejvíce naučí. Uvědomíte si, že vše co vám říkali, že měli pravdu oni a ne, že je to tak, jak jste si myslel vy. Už tehdy jsem měl pocit, že díky robotice se medicína zase posouvá o kus výš, o level dál. A čím déle s tím dělám, tím více mám tento pocit. Je to miniinvazivní chirurgie, robot je ještě o level výše, než jsou třeba laparoskopické operace.

Zkuste mi to vysvětlit jako úplnému laikovi. Často si lidé představují, že je to jako když hrajete na nějaké herní konzoli, třeba na PlayStationu. Tam také potřebujete jemnou motoriku, zvládat jemné ovládání.
Já už jsem starý, já na PlayStationu hrát neumím, to hraje můj vnuk (směje se). Ale myslím si, že na tom možná něco je. Je to o šikovnosti. Je to o třech prstech na každé ruce, o pravé i levé noze, o tom, že toto vše musíte umět v hlavě spojit, zapojit vše najednou.

Jaké to je operovat robotem?
Já vždycky říkám, že operuji vevnitř. A nemyslím tím, že mám ty nástroje vevnitř, ale že se dostanu plně do děje. Tím jak sedím za tou konzolí, z které robota ovládám, tak vše kolem zmizí. Jsem absolutně soustředěný jen na ten obraz, který je vevnitř. Sedíte za konzolí, čelo opřené, volné ruce, nic vás neruší, žádné okolní vlivy. Ten robotický systém, tam není program, který ovládáte. Robot přenese jen pohyb, který já vytvořím, nedělá nic jiného, než co já mu svým pohybem, rukama, nohama, řeknu.

Když robot dělá to, co mu ukážete vy, v čem je to lepší, než klasické operace?
V určité části operací je otevřená chirurgie určitě nezastupitelná. Laparoskopická a robotická chirurgie ale minimálně traumatizují stěnu břišní. Největším problémem otevřené chirurgie je právě otevření dutiny břišní. Dochází k jejímu porušení, ke zhmoždění orgánů. U robotické operace místo toho, aby byl velký řez, jsou tam pouze vpichy. U robota 8 milimetrů, to tu stěnu nezničí a po operačním výkonu nejste omezený. V dutině břišní díky robotovi operujeme daleko jemněji. Pacient se zvedne už večer po operaci. Když si vzpomenu na své začátky na otevřené operace žlučníku, kdy tam pacient ležel sedm až deset dní, tak teď ráno přijde a druhý den ráno odejde. To je ten největší benefit. Rekonvalescence je mnohem, mnohem rychlejší. Další benefit je mnohem lepší vizualizace. Vidíte tam, kam byste normálně neviděli. Operatér není ničím rušený, je v klidu, absolutně soustředěný na obraz vevnitř. Já se specializuji na robotické operace konečné části tlustého střeva postižené rakovinným bujením a při těchto diagnozách nám robot ohromně pomáhá.

Vy také v Ústí školíte nové chirurgy pro práci s robotem. Poznáte přirozený talent? Poznáte, že se někdo na robotické operace hodí více?Myslím si, že poznám přirozený talent chirurga. Podstatný je zájem chirurga, vidět jeho práci, robot ohromným způsobem pomůže. Dobré je, když člověk dobře umí oběma rukama. Kdo umí dobře používat obě ruce, má obrovskou výhodu.

Jak dlouhá je cesta chirurgů, než mohou operovat robotem?
Ten systém je velmi propracovaný. Chirurg se nejprve seznámí s přístrojem, pak trénuje na trenažeru, následně na mrtvém zvířeti, na praseti, poté se zkouší na mrtvém člověku. Až následně přechází k prvním operacím, kde je pod dohledem zkušeného operatéra – proktora, nakoukat musí spoustu operací. Je to dlouhodobý a propracovaný systém.

Vy jste také primářem děčínské chirurgie. Koronavirus je na ústupu, konečně můžete začít dělat také neakutní operace. V jaké situaci se teď vaše oddělení nachází?
Jsme v takové přechodové fázi. V podstatě jsme nyní zavřeli covidové jednotky a můžeme začít využívat jednotky intenzivní péče pro potřeby operací. Trošičku si ale nyní musí ulevit personál, oddechnout, další věcí je chronický nedostatek personálu. To je prostě problém. Děláme co můžeme. V tuto chvíli děláme zhruba na tři čtvrtiny běžného výkonu.

Bylo z pohledu chirurgů během jarních lockdownů patrné, že lidé jsou méně venku? Měli jste třeba méně úrazů?
Řekl bych, že úrazů paradoxně přibylo. Hlavně u starších pacientů. V jednu chvíli mi to připadalo, že tu máme jen samé zlomené krčky, bylo toho hrozné množství. Domnívám se, že to bylo také trochu tím, že jak byli všichni zavření doma, tak prostě nebyli rozhýbaní a padali. Těchto úrazů bylo opravdu hodně. Mnohem více než normálně, nárůst byl tak o pětinu myslím, možná i čtvrtinu.

Co bylo pro vás v covidové době, jako pro chirurga, nejtěžší?
Nemožnost dělat.

Že jste se všichni museli věnovat jen covidu a nemohli jste dělat to, co umíte nejlépe?
Tak. Nemohli jsme dělat chirurgii, to co umíme nejlépe. Nemohli jsme, až na akutní a život ohrožující stavy, operovat. Velmi těžké bylo také vysvětlování pacientům. Říkat jim, že nemohu operovat, že musí počkat. Odkládali se jim operace někdy třeba i pětkrát. Třeba u operací kýly, které jsou velké, ti lidé mají problémy, po operaci ale potřebují kvůli dechovým potížím intenzivní péči a tam prostě nebylo místo. Museli jsme jim říkat, nezlobte se, ale musíte počkat, není místo. Velmi těžko se to vysvětluje lidem, kteří mají takové problémy.

Koronavirus je na ústupu, vracíme se pomalu do normálu. Co byste si přál pro děčínskou chirurgii v příštích měsících?
Přál bych si to, co si přeji již několik let. Potřebovali bychom mít plný stav sester. To by našemu personálu obrovsky ulevilo v práci, kterou dělá. Prostě chybí nám strašně moc sester a obrovsky by nám pomohlo, kdyby se podařilo nějaké sehnat. Je na ně velký nápor, musí zvládat všechnu práci, i když je jich méně. Zlepšil by se tím samozřejmě také komfort pacientů.