Ředitel dětského domova Leoš Moravec: Úspěch dětí člověku dává smysl jeho práce

Kdy jste se začal věnovat práci s dětmi?
Po vojně jsem začal pracovat ve výchovném ústavu v Jiříkově, kde byly děti, které přepadávaly benzinky nebo měly zkušenosti s drogami. Po dvou letech, během kterých jsem studoval, jsem odešel na speciální školu do Varnsdorfu, kde byly také docela problémové děti. Tam jsem si dodělal vysokou školu a následně jsem odešel do dětského domova v Lipové.

Proč jste se pro tuto práci rozhodl? Pokud vím, vystudoval jste úplně jiný obor.
Původně jsem se vyučil na polygrafice v Rumburku kuchařem číšníkem. Práci s dětmi ale máme v rodině. Mamka byla pedagožka, stejně jako babička, takže mne to vždycky lákalo. Ale jako mladý kluk jsem si přál dělat na výletní lodi, plout po mořích, obsluhovat cizince. Proto jsem šel na kuchaře. Z toho nakonec sešlo a odválo mne to do školství.

Ředitelem dětského domova jste se stal ve 28 letech, to asi nebylo příliš obvyklé.
Když jsme měli jednou poradu ředitelů, tak se někdo podíval do statistik. A já byl v tu dobu nejmladší ředitel dětského domova v České republice. Před konkurzem mne oslovilo tehdejší vedení, ale mně se do toho především kvůli věku moc nechtělo. Nakonec jsem do toho ale šel. Co mne překvapilo, bylo množství uchazečů, kterých se přihlásilo asi sedmnáct. Když jsem nastoupil jako ředitel, tak jsem se samozřejmě setkával s předsudky kvůli věku a chvíli mi trvalo, než jsem si i kolegy získal na svou stranu. Snažil jsem se udělat spoustu změn. Děti si začaly samy nakupovat a vařit si večeře, snažil jsem se to co nejvíce přizpůsobit rodinnému stylu. Učily se také hospodařit s penězi.

Jak si vybuduje člověk, kterému je okolo 20 let, respekt u dětí ve výchovném ústavu?
Musím říct, že jsem se jich zpočátku i bál. Byli tam osmnáctiletí kluci samý sval, kteří trávili odpoledne v posilovně. Získal jsem si je přes hudbu, protože jsem muzikant. Hraji na kytaru a na klavír, navíc umím romské písničky.

Stalo se vám někdy, že by na vás někdo zaútočil?
Mně osobně bohudík ne. Ani v dětském domově, ani ve výchovném ústavu, ani ve zvláštní škole. Měl jsem to štěstí, že jsem to nikdy nemusel řešit a doufám, že ani nebudu muset. Kolegům se to ale stalo několikrát. Třeba kolegyni v Jiříkově zbili, když se vracela z obědu.

Co může vychovatel v takovou chvíli dělat?
Především musí vědět, jestli na něj má. Je mi jasné, že u spousty z nich bych byl bit. Hlavní je tomu předcházet. Pokud k něčemu takovému dojde, třeba když se snaží roztrhnout dvojici, která se pere, a jeden z nich zaútočí i na něj, tak se samozřejmě musí bránit. Zaplaťpámbu jsem to za dvacet let nemusel řešit.

FOTO: V Benešově září tisíce vánočních světel

Děčínsko

Máte nějaké možnosti, jak podobné agresory potrestat?
Je možné jim omezit vycházky, zakázat televizi, dnes třeba i mobily.

Když se podívám na dětské domovy, tak to byly spíše ústavní zařízení. Jak je to dnes?
Ústavní zařízení je to pořád, ale rodinného typu. Dříve bylo třeba patnáct dětí ve skupině, na pokojích byly palandy a žádné rodinné prostředí. Dnes jsou skupiny po přibližně osmi dětech, sourozenci jsou spolu v jedné skupině, jsou v ní malé i velké děti, dohromady jsou kluci a holky. Prostě tak, aby to co nejvíce připomínalo běžnou rodinu. Občas vyrazíme na výlety, protože jsme v Lipové, kde lišky dávají dobrou. Předminulý víkend jsme byli třeba na muzikálu. Jednou za čas jedou k moři, třeba jednou za dva roky. To se snažíme dělat citlivě, abychom je příliš nerozmazlili před přechodem do běžného života.

Tykají děti vychovatelům nebo vykají?
Tykají. Buď říkají ahoj strejdo nebo Leoši. Ani mi neříkají strejdo řediteli. Prostě jsem Leoš a zástupkyně teta Soňa. I to pomáhá více simulovat rodinu, i když je nám jasné, že dětem ji nikdy nemůžeme úplně nahradit. Vím, že ne v každém dětském domově to je zvykem. Někde musejí děti říkat pane vychovateli.

Účastníte se života v obci, kde jste největším zaměstnavatelem?
S obcí hodně spolupracujeme. Třeba když byla Vesnice roku, tak naše děti zpívaly v kostele. Po vyhlášení pak přišel starosta Pavel Svoboda a poděkoval nám. Navzájem si vycházíme vstříc. Pokud potřebuje obec třeba pomoci na brigádě, naše děti vyrazí. Na oplátku pak Lipová pomůže nám. Hodně ale samozřejmě záleží na lidech. Za bývalého starosty byly trochu problémy. Důležité je i to, že nás Lipovští začali brát tak, že do Lipové patříme a na děti nekoukají skrz prsty.

Proč se děti dostávají do dětských domovů?
Sirotků, kterým se třeba zabili rodiče v autě, je v dětských domovech naprosté minimum. Takové aby člověk hledal lupou. Podle mne se jedná o velmi nízké jednotky procent, odhadem tak do tří procent. Zbytek jsou děti narkomanů, alkoholiků, gamblerů. Prostě rodičů, kteří se nejsou schopni starat o děti.

Jaké mají děti z dětských domovů vyhlídky do života?
Přestože jsme zastrčení na severu, tak jsme paradoxně hodně úspěšní. Měli jsme tu Fandu, který se dostal do finále soutěže Česko-Slovensko má talent, studoval na konzervatoři. Tím jsme se hodně zviditelnili. Předloni byla naše svěřenkyně semifinalistkou Miss. Když se bavím s ostatními řediteli, tak máme vysoké procento vysokoškoláků. Nedávno si jedna dívka dodělala magisterské studium, její sestra bakaláře. Na to jsem mnohem víc pyšný, než na nějakou novou fasádu nebo kotelnu. V tu chvíli si totiž člověk řekne, že ta práce má opravdu smysl.

RegioJet se chystá na Děčínsku na nové linky

Děčínsko

Jste s dětmi v kontaktu i poté, co opustí váš domov?
Jsme a snažíme se jim i pomáhat. Už to samozřejmě nejde z finančních prostředků domova, ale snažíme se, jak to jde. Každý z nás dělá chyby. I já je dělal. Jenže když se mi něco nepovedlo, mohl jsem přijít a říct: Mami, pomož. Oni ale nemají většinou kam jít. Vždycky jim říkáme, aby byli opatrní. Protože já jsem měl zázemí, ale oni když udělají malou chybičku, tak je může dostat na úplné dno. I kdyby se ze sta povedlo úspěšně vyslat do normálního života polovinu dětí, je to úspěch. U nás je to mnohem více. Samozřejmě najdou se jednotlivci, kterým se to moc nepovedlo a natloukli si pusu. Většinou jsou to ti, které stáhla zpátky patologická rodina. Takže začali s alkoholem nebo drogami. Za ty roky, co jsem ředitelem, se to stalo jen u pár dětí. Jinak všichni mají práci, mají bydlení. Jednou za rok děláme setkání, kam zveme všechny, kteří domovem prošli. Jezdí k nám z velké dálky, často se přijedou pochlubit i vlastními dětmi. Určitě to není tak, že by odešli z domova a už jsme nebyli v kontaktu.

Před mnoha lety vás lidé mohli vidět v televizní soutěži Do-re-mi. Věnoval jste se nějak více hudbě?
Tenkrát jsme měli skupinu Navara, která hrála folkovou muziku. Hodně jsme hráli nedvědovky, ale měli jsme i vlastní písničky. Jezdili jsme po Portách, na Sázavu. Občas se sejdeme i dneska. Sice už nesjíždíme řeku, ale sejdeme se u naší zpěvačky, koupí se kýta a znovu si zazpíváme a zahrajeme. Jak člověk není už zvyklý, tak mne pak čtrnáct dní bolí prsty na ruce. To se ale nezapomíná a pořád mne to baví.