Rukama psycholožky prochází děti s rozličnými vzdělávacími i výchovnými problémy a poruchami. Jaké jsou největší problémy dnešních dětí a s čím se musí srovnávat učitelé i výchovní poradci?

Není to v dnešní době poněkud oříšek vrhnout se zrovna do oblasti dětské psychologie? Názory na výchovu se stále více různí, role rodičů a vzdělávacích pracovníků se mění a přijde mi, že v tom je dost zmatek…

Zmatek v tom je velký. Já, když jsem se po škole rozhodovala, kam půjdu, tak jsem věděla, že chci pracovat s dětmi. Osud tomu chtěl, že jsem skončila tady v Děčíně, v rodném městě. Se studentskou naivitou jsem však netušila, do čeho to vlastně jdu. Brzy jsem zjistila, že je to opravdu složitá oblast. Děti, rodina, škola. Těžko odlišit, kde to začíná a kde to končí. Za tu dobu, co jsem v praxi, se udála hrozná spousta změn, i legislativních. To nám do práce moc nenahrává. Spousta věcí je založena na byrokracii a ta práce s dětmi jde stranou, což mě osobně vadí a dost to tu práci svazuje.

Prošla jste už několika různými výchovnými institucemi. Jak moc velký rozdíl je mezi prací, kterou jste vykonávala například ve výchovném ústavu a prací, kterou vykonáváte teď?

Poměrně značný, byť pracuji na stejné pozici psychologa. Ta cílová skupina je stejná děti školou povinné, ale každé to zařízení je zaměřeno na něco jiného. V tuto chvíli pracuji s diagnostikou dětí, které mají potíže ve škole. To znamená, že buď selhávají v prospěchu, mají potíže s učením a podobně. Pak je dítě odesláno k nám do poradny. Já jej vyšetřím, k ruce mám informace ze školy a od rodičů a na základě setkání s dítětem se domlouváme na tom, jak to vyučování uzpůsobit, aby mu to více vyhovovalo. Ve výchovném ústavu jsme se zaměřovali spíše na výchovné potíže. Tam se pracuje na vztahu s dítětem, na vztazích v rodině a spolupráci s rodiči. Dítě tam většinou dochází opakovaně a ta péče je dlouhodobá, kdežto v té poradně je to třeba jen jedno vyšetření plus nějaké kontrolní a spolupráce není tak intenzivní, jako ve středisku.

Když zmiňujete rodiče dětí, často s nimi logicky přicházíte do styku. Nebylo by někdy snazší začít s „výchovou“ právě u nich?

Ano, a to dost často. Je to logické, protože ta rodina nás hodně ovlivňuje. Často přijdou rodiče a řeknou, že „s naším dítětem není něco v pořádku“, vrazí nám ho do rukou a chtějí, abychom jim jej opravili a pak vrátili. A takhle to samozřejmě nefunguje. Říkám to i dětem, že to není o tom, že by měly problém. Že my jim tu hlavu neotevřeme, neopravíme a zase nezavřeme. Musí i ony samy chtít, ale ne vždy to stačí. O rodičích je to ale z velké části.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde mimořádně v úterý.

Autor: Eliška Střelková