Co poradit lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci?
Pokud nemáte také střelnou zbraň, abyste mohl ihned reagovat, nemůžete udělat nic. Jenom padnout na zem a nehýbat se a doufat, že nebudete zasažen.

Když si člověk lehne na zem, lze k tomu ještě něco doporučit?
Spíše by to měl být volnější pád než pomalejší ulehání na zem. A obličejem k zemi a nehýbat se. Být obličejem k zemi je psychologicky důležité. Střelec nevidí, kdo leží na zemi a v jakém je ležící člověk stavu. Ale především ležící člověk nevidí střelce, takže nepodlehne záchvatu paniky, která na něho může střelce upozornit. Střelec na krátkou vzdálenost se ale trefí vždy. Člověk je rozměrný cíl.

Pro policisty bylo důležité ihned vyslechnout svědky. Je to v takové situaci vůbec možné?
Je to nutné, protože vrah se střelnou zbraní představuje smrtelné nebezpečí. Svědek střelby je vlastně také obětí trestného činu. Protože právě došlo k něčemu strašnému, policisté jsou školeni v tomto smyslu: nevyhýbat se pohledu do očí, zejména při kladení otázek. Ale respektovat vzdálenost a fyzický kontakt. Nechat člověka, jak daleko chce od policisty sedět či stát, klást co nejjednodušší otázky. Hovořit klidný hlasem a zdůraznit, že člověk je teď už v bezpečí. V tak šokující situaci si člověk nejprve musí uvědomit, že se už nemusí bát, že naopak teď je na tahu on a může přispět k zadržení pachatele.

Co znamená informace, že vrah se zastřelil, aby nebyl zatčen?
Pro lidi, kteří se se střelbou v nemocnici setkali, i pro občany v Ostravě, to byl okamžik úlevy. Samozřejmě pro přímé svědky střelby a pro pozůstalé po obětech vraždy trauma začíná. Postupně jim dochází, co se stalo, objevují se úzkosti, třeba i strach být sám nebo v nějakém typu prostoru. Do 36 hodin po činu oběť může být v šoku, prožívá akutní stresovou reakci. Šok to je i pro příbuzné. Proto má policie školené psychology, kteří jsou s oběťmi a s pozůstalými ve styku.

Také jste poskytoval psychologickou pomoc obětem nebo pozůstalým?
V mnoha desítkách případů. Na základě zkušeností radíme policistům: buďte trpěliví a ptejte se bezprostředně po činu, zda oběti či pozůstalému můžete pomoci – „Jak se cítíte?“, „Jste v pořádku?“, „Vím, že máte zlost.“. Podobně podle momentální situace jednáme i s nepřímou obětí – s pozůstalým. Ve všedním životě si vůbec neuvědomujeme, jak důležité mohou být prosté otázky: „Nemám někomu zavolat?“ nebo „Nemám s vámi chvilku raději zůstat, vidím, že vám není dobře.“

V médiích se rozproudily diskuze, zda takovým událostem lze předejít?
Jsou to plané řeči. Když někdo jde s cílem zabíjet, tak dokud nevytáhne zbraň a nezačne střílet, nikdo nic neví, na nic se nemůžeme připravit. Ani rámy na detekci kovů, jako jsou u soudů a na letišti, nejsou spásou. Můžete je mít v nemocnici, v tramvaji, autobusu, v restauracích či veřejných záchodcích? Z tohoto pohledu jsme všichni potenciální cíle a rukojmí.