close Logo Ústeckého kraje. info Zdroj: Ústecký kraj zoom_in V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

O řekách, lodích a životě na vodě napsal Jan Malý také tři vzpomínkové knihy. „Večery a rána na mlhavé řece, to je nádhera, krása. Nezapomenutelné, nenahraditelné. Na to vzpomínám nejraději. Na celou plavbu, na všechny ty roky vzpomínám moc rád. Po plavbě se mi pořád stýská,“ vyznává se Jan Malý.

Dnes 90letý senior přitom neměl lodě ve svých snech odmalička. „Že by to byl můj dětský sen? To ani ne. Vyrůstal jsem u Labe, jako kluk jsem kolem řeky pořád běhal. Maminka mě kvůli tomu dokonce musela občas vymydlit na zadek, protože jsem každou chvíli přišel domů mokrý a všelijak špinavý,“ vzpomíná na své dětství v Poděbradech. „Když plavaly ledy, tak jsme jako kluci běhali po krách. Hrozné, co jsme dělali, to bylo hodně nebezpečné. Neměla to se mnou maminka jednoduché. Byl jsem prostě kluk od vody. Ani ve škole jsem se moc dobře neučil, byl jsem docela velký rošťák, to přiznávám. Když mi bylo 15, nevěděla si se mnou maminka moc rady. Uličník, ještě čtyřky, vysvědčení nic moc. Přijel tehdy strýc z Varnsdorfu a říkal, že si se mnou poradí. Že buď budu u nich punčochářem, nebo půjdu na plavčíka do Děčína. Pochopitelně, po čem takový kluk skočí? Skočil jsem po plavčíkovi. A pak mě to chytlo, úplně, plavbu jsem si zamiloval,“ popisuje ve šluknovském domově pro seniory.

Němce z mnoha lodí tehdy propouštěli, probíhal ještě odsun, a tak měl Jan Malý štěstí. I s horším vysvědčením ho na školu vzali. Nastoupil na loď s názvem Tábor. „Devět měsíců jsme tehdy byli na lodi a leden, únor a březen trávili ve škole. To už jsem ale měl vyznamenání, bavilo mě to hodně. Udělal jsem si hned také lodnické zkoušky, také s velmi dobrým výsledkem a stal jsem se lodníkem,“ popisuje změnu ve školních výsledcích.

Chvilku dělal instruktora pro nové plavčíky, sám se ale také dál vzdělával. Stal se kormidelníkem, a pak ve 32 letech kapitánem. Začal řídit svou loď. "Nejdříve jsem šel na menší, na Dvořáka, po roce jsem pak přešel na Tábor. Na ten, na který mě maminka přivedla, kde jsem začínal. To byla první velká loď, které jsem velel,“ zmiňuje Jan Malý. A je vidět, jak hrozně rád na své plavby vzpomíná.

A kolik lodí během svého života prošel? „Tak dvacítka jich byla. Každá loď vám přiroste k srdci.“

Bonus před penzí

V roce 1972 si převzal v loděnicích úplně novou nákladní motorovou loď s číslem 11604, plavil se na ní až do roku 1991. „Pak jsem ještě na rok šel do Hamburku jako kapitán zásobovací lodi, to byl takový bonus před penzí. V roce 1992 jsem šel do důchodu,“ vypráví.

Na lodích se ale i pak plavil dál. Vždy párkrát do roka šel kolegům vypomoci jako loďmistr, předával bohaté zkušenosti, v 70 letech pak skončil definitivně. „Stýská se mi, to je jasné. Měl jsem to strašně rád. Ale vzpomínky jsou krásné,“ pokračuje. Dnes se čas od času sveze na výletní lodi. Ostatně další takový výlet s několika klienty šluknovského domova pro seniory právě plánuje.

Plavil se po Labi, Vltavě, Odře, po východo i západoněmeckých plavebních cestách. „Krásné jsou Drážďany, tam jsem rád jezdil. Celý ten saský úsek je krásný, ten jsem měl nejraději. Pochopitelně Hamburk, Rotterdam, rád jsem ale jezdil i do Štětína. Na řekách bylo krásně,“ říká senior.

Společně s manželkou vychovali tři dcery. Než šly do školy, byla s ním na lodích i jeho manželka, pracovala jako kuchařka.

Lodě jsou jeho životní láskou. Celý život strávil na řekách. Netáhlo jej to někdy na moře? „Ne,“ směje se. „Mám sice strojnické zkoušky i na širé moře, mohl bych to dělat. Ale nikdy mě to tam netáhlo, protože trpím mořskou nemocí,“ překvapuje.

Na řekách prožil i dramatické chvíle. Jednu například nedlouho poté, co převzal loď Tábor jako kapitán. „Poslali nás pro člun, který byl nasedlý na písku. Starý člun s uhlím. Měli jsme ho strhnout a dopravit do Magdeburgu. Dal jsem mu lano, myslel jsem, že bude ještě na písku sedět, pozdě jsem zahoukal, aby vytáhli kotvu, cukl jsem s ním a on se prolomil pod kajutami a sedl si ke dnu. Naštěstí jel okolo kamarád a pomohl mi. Vyvrátili jsme ho zpět, ucpali díry, zapřáhli ho a odtáhli. Naštěstí to byla poslední cesta toho člunu, měl jít do šrotu. Ale dobře mi tehdy nebylo,“ vzpomíná muž, který byl a je mezi svými kolegy autoritou, byl hodnocen jako skvělý kapitán s přebohatými zkušenostmi.

Jan Malý napsal také tři knihy. Dvě z vlastních vzpomínek s názvem S kotvou na čepici, jednu ze vzpomínek přátel.

Dodnes je 90letý senior aktivní mezi kolegy, přispívá do jejich odborných skupin například na Facebooku. Díky moderní technice, se kterou se evidentně kamarádí, je pořád v obraze, překládá například i odborné články ze zahraničních časopisů. „Mám počítač a pořád dění sleduji, diskutujeme a podobně. Dnes mají lodě kamery, snímají, jak loď jede, tak si někdy také zajezdím. Říkám si, tady to poznávám, tady už ne, vzpomínám. Když mám chuť, jedu se projet,“ uzavírá Jan Malý.

Domov pro seniory Šluknov
V areálu Domova pro seniory Šluknov jsou tři bezbariérové budovy, které nabízejí ubytování 70 klientům.
Nachází se v klidné části města, všechny budovy nedávno prošly kompletní rekonstrukcí. Klienti využívají také přilehlý park s altány a místy pro odpočinek.
V domově pravidelně podnikají také řadu dalších aktivit. Výlety, návštěvy divadel, výtvarné činnosti, pohybové či relaxační aktivity a bohatý kulturní program nebo zajímavé přednášky, to vše ve Šluknově nabízí.