"Byl to William Moseley, který hrál třeba v Letopisech Narnie Petra. V Žižkovi hrál Fosterova bratra a při natáčení mi rozbil nos. Měl mne podříznout, ale úplně to nevyšlo. Narazil mi helmu na nos a pak už mne nemuseli maskovat,“ popisuje jeden ze zážitků s historickým šermem Jan Šulc z České Kamenice, který vede skupinu Řád Černých rytířů.

Zámek v České Kamenici byl dlouhé roky veřejnosti nepřístupný. Proč jste se pustil do jeho oživování?
Oživování začalo před rokem, kdy jsem zde otevřel zámeckou výstavu. Zprovoznili jsme tu prodejnu ohňostrojů, jsou tu ubytovací jednotky. Další člověk, který má část zámku, se snaží svou část opravovat. Takže každý z nás majitelů tu něco děláme. Jde to samozřejmě pomalu. Co se týče kultury, tak paradoxně ožívá díky koronaviru. Naše šermířská skupina jezdí po celé republice a vlastně i po světě. Normálně bývá každý víkend někde pryč. Nyní ale musela zůstat doma, tak jsme využili veškerého našeho vybavení, které k rytířům máme a snažíme se jej zúročit na zámku. Pro město je to určitě přínos. Je to z nouze dobrá ctnost.

Co všechno mohou lidé na zámku vidět?
Je tu zámecká expozice věnující se rytířům všech dob. Pravidelně každý víkend jsme začali pořádat kulturní pořady, které začínají již v pátek a pokračují i během sobot. Pak jsou tu zajímavé sklepy, které jsme zprovoznili třeba na Mikuláše s Čertovskou patrolou. To je také jedna z věcí, kterou bychom chtěli návštěvníkům ukázat. Chystáme se na to, že bychom tu o víkendech vydrželi minimálně do konce srpna.

Jan Šulc

Vede českokamenickou skupinu historického šermu Řád Černých rytířů. S šermem projel Evropu. Aby zdokonalili skupinu, udělali si kaskadérské zkoušky u Petr Jákla. Díky tomu se jim podařilo prosadit do některých filmů. Všechno je secvičené, každý pohyb je předem připravený a jakákoliv chyba se vymstí.

Co během víkendů pro veřejnost chystáte?
Rádi bychom předvedli repertoár, který máme a je poměrně široký. Takže by se na zámku určitě měli ukázat gladiátoři, budou tu templáři, bude tu francouzská renesance, tedy mušketýři. Nebude chybět ani baroko. Zatím je to koncipované tak, že tento program bude v sobotu av pátek bude živá hudba. Kapely, se kterými roky spolupracujeme, byly ochotné přistoupit na současné podmínky. Byly ale ochotné přistoupit jen na páteční hraní, protože soboty si nechávají pro větší zákazníky. Takže tu bude možné slyšet a vidět skupiny W-Music, Garance nebo U-Style. V jednání jsou i trochu větší kapely. Uvidíme, jak budou ochotné přistoupit na to, že se musíme vejít do určitého podílu ze vstupenek a podobně.

Jak je těžké uspořádat v relativně malém prostoru, jakým je nádvoří českokamenického zámku, akci se striktně omezeným počtem návštěvníků?
Abychom dostáli všem nařízením a neměli jsme problémy a průšvihy, tak jsme nádvoří rozdělili. V jedné zóně běží akce, kde se nepije a nejí a lidé by měli mít roušky. Druhá zóna je pak jakousi předzahrádkou u Toulavé krčmy, kde si lidé mohou sednout a během konzumace si sundat roušky. Jsou tu všude dezinfekce, aby se lidé mohli kdykoliv dezinfikovat a být chránění. Co se týče dodržování rozestupů, je to na nich. My na to každou hodinu upozorňujeme, podobně jako je to třeba v obchodních centrech. Snažím se to ale samozřejmě udělat odlehčenou formou. Třeba: Držte se na vzdálenost koně. Lidé pochopí, že se mají držet na dva metry a ještě se tomu zasmějí. Nebo: Neotlapkávejte manželku bližního svého, neboť nejste z jednoho hnízda. Návštěvníci to lépe berou.

K zámku jste se dostal díky šermování?
Spíš k šermování díky zámku. V 90. letech měli zámek tři partneři a pro šermíře to bylo skvělé zázemí. I pro mne, když jsem s tím ve třiceti začínal. Dělali jsme tu tehdy i například bitvy.

Co je na šermování nejtěžší?
Určitě nesmí chybět fyzička a koordinace pohybů. Když přijímáme nové lidi, tak je výhodou, když dělali nějaký bojový sport. Ten k tomu má velmi blízko, protože to je pořád boj. V současné chvíli je problém vybrat si z malých dětí, protože úroveň tělocviku je ve školách hrozně nízká. Když sem někdo přijde a neudělá kotrmelec, je to problém. Abychom zdokonalili naši skupinu, udělali jsme si kaskadérské zkoušky u Petra Jákla. Díky tomu se nám podařilo prosadit do některých filmů. I když to není naše priorita, nebývá to tak honorované, jak si všichni myslí. Když se tu natáčel Žižka, tak jsme tam měli docela zajímavý prostor, natáčeli jsme i u nás na Dolském mlýně. Já osobně jsem natáčel s Benem Fosterem, představitelem hlavní role. Celé natáčení bylo zajímavou zkušeností. Jsme zvědaví, jak moc tam budeme či nebudeme vidět v bojových scénách.

Při prohlídce jste říkal, že vás jedna z hvězd při natáčení Jana Žižky zranila. Co se stalo?
Byl to William Moseley, který hrál třeba v Letopisech Narnie Petra. V Žižkovi hrál Fosterova bratra a při natáčení mi rozbil nos. Měl mne podříznout, ale úplně to nevyšlo. Narazil mi helmu na nos a pak už mne nemuseli maskovat. Jen když nás pak odmaskovávali, tak se maskéři snažili odmaskovat i ten nos a to se jim nedařilo.

Kde všude jste se šermem byli?
Častou destinací je Německo, kde jsou čeští rytíři hodně proslavení. Byli jsme třeba na soutěžích v Itálii, šermovali jsme v Anglii, v Dánsku nebo dokonce v Bulharsku, což je taková zajímavá destinace. Tam jsme byli jako jedna z křižáckých výprav rytíře Jaggela, který tam opravdu došel a s Osmany se utkal. I přesto, že měli Osmané převahu 17 lidí na jednoho, Jaggelova dokázal vyhrát. Později u Varny už ale prohrál. Čeští a polští rytíři byli ve středověku vyhlášení.

Máte nějaké oblíbené historické období?
Dnes to není již jen o klasickém šermu, záleží na přání zákazníka. Takže jsme už dělali i období pravěku, což je strašná sranda. Koupili jsme takový leopardí overal, do kterého jsme jednoho našeho člena oblékli, předváděl zvíře a my ho lovili. To se samozřejmě líbilo ženským, protože byl pěkně vypasovaný. Takže děláme vše od pravěku, přes antiku, ze které děláme hlavně gladiátory, přes vikingy, gotiku, francouzskou renesanci, české baroko až jsme se posunuli do 30. let 20. století. Což znamená, že jsme udělali i gangstery. Při tom jsme zúročili kaskadérské zkoušky, protože je to plné bitek a rvaček. Ale pořád je to boj. Nejraději se ale pohybujeme v gotice. Letos slaví templáři 900 let od svého vzniku a my jsme je měli mít na šluknovském zámku během slavností, což kvůli koronaviru nevyšlo. Takže bych je hrozně rád udělal u nás a pozvu sem i bojovníky, kteří měli přijet do Šluknova. Plánujeme udělat i noční bitvu, což je divácky velmi atraktivní.

Jednotlivá vystoupení asi nebudou improvizace, že?
Všechno je secvičené, každý pohyb je předem připravený a jakákoliv chyba se vymstí. Musím zaťukat, že jsou naši lidé v tomto opravdu velmi důslední. Samozřejmě se velmi důsledně dodržuje prohibice, protože jinak by šermování bylo velmi nebezpečné. Navíc pak by neplatily žádné pojistky. Pokud se jedná o větší bitvy, jsou kapitáni seznámeni s tím, jak to bude vypadat. Potom je na nich, aby si odveleli vojáky. U menších bitev do stovky účastníků se to ještě dá dobře koučovat a dá se něco secvičit. Ale když přijedete na akce typu Libušína, kde je 1 400 šermujících, tak tam mám já jako velitel pod sebou 400 lidí. To pak potřebujete podvelitele a opravdu to vést jako vojsko.

Vycházíte při psaní scénářů k vystoupení z reálných událostí nebo si vymýšlíte své příběhy?
Něco si samozřejmě vymýšlíme sami. Třeba u pravěku příliš reálnosti nenajdeme. Já se hodně inspiruji ve filmech, čtu hodně knížek. Takže se to snažíme nějak napasovat, ale zároveň to udělat odlehčenou formou. Nemyslím si , že by diváky zajímalo, jak to bylo doopravdy. Ani souboje se nedělají takové, jaké ve skutečnosti byly. Pokud bych to tak udělal, tak je to souboj na tři seky, kdy se prvnímu vyhnu, abych si neztupil meč a zabiji ho. Kdežto u nás je to delší, létají jiskry, lidé jsou nadšení.

Stalo se, že přišel za vámi historický nadšenec a řekl vám: Tak takhle to rozhodně nebylo!?
Stoprocentně. Třeba na bitvu na Vítkově jsme přitáhli husitský vůz a řekli nám, že jsme úplní blbci. Protože bitva na Vítkově byla o srubu a žádné husitské vozy nahoře nebyly. Ale když ten husitský vůz mám, byla by škoda ho nepoužít. Nejpřísnější jsou ale rytíři mezi sebou. Obzvlášť ti, kteří si hrají na living history. Nepoužívají žádné moderní materiály, dbají třeba na lemy nebo barvy, které v té dané době být mohly či nemohly. Dřív bylo možné vidět, že na bitvy přišli kluci v drátěných košilích z pérovek. Kdyby tak přišel dnes, je úplně out. Nebo kdyby přišel na gotickou bitvu a měl normanskou helmu, což je rozdíl 300 let. Diváci se přitom v tom tolik nevyznají.