Před prvním maratonem jsem protancovala celou noc, směje se děčínská rekordmanka

Renata Horáková navíc v dubnu dosáhla na opravdu výjimečnou sportovní metu. Letos totiž zaběhla svůj jubilejní stý maraton. A povedlo se jí to jako vůbec první ženě v Česku.
„Tahle meta mohla padnou daleko dříve. Ale nemám deníček, kam bych si zapisovala všechny své závody," přiznala s úsměvem při rozhovoru.

Renato, jaké jsou s odstupem času pocity překonání stovkové hranice?
Pocity jsou stejné. Hlavní bylo, že jsem se tam musela hecnout. Všichni na mě tlačili, že se to blíží. Ale rozhodně jsem to v hlavně moc neřešila. Nebyla jsem nervózní. Závody beru jako společenskou událost. Prostě jsem mezi lidmi.

Počítala jste si závody?
Právě že ne. Kdybych to dělala, dosáhla bych na tu stovku daleko dříve. Kdysi se evidence nevedla. Až potom mi říkali, kolik už mám uběhnuto a že to mám dát do kupy. Ale jak říkám, běhám pro radost, ne pro počty. Různě se to začalo dohledávat, ale všechny závody nešlo dohledat.

Zdroj: Archiv Renaty HorákovéProč jste vlastně začala běhat maratony?
Měla jsem pejska, výmarského ohaře. Byl to divoch, neunavitelný. Čtyři hodiny jsme létali po lese a on neměl dost. Pak jsem viděla reklamu na Pražský maraton a napadlo mě, že bych to zkusila. Nikdo mi nevěřil. Když jsem 14 dnů před maratonem protančila celou noc, tak jsem věděla, že ho uběhnu (smích). To už je ale 19 let…

Jaké pocity jste potom měla?
Úžasné. Samozřejmě to po závodě bolelo, schody bych bez zábradlí nesešla, slézala jsem je pozadu (smích). Ale hned poté jsem věděla, že mě maraton chytl a že ho budu běhat. Atmosféra mě strhla, tento závod bych doporučila začátečníkům.

Po prvním závodě ale přišla skoro dvouletá pauza. Co se stalo?
Nešťastně jsem si zabodla do nohy nějaký trn. Pak to dlouho nebylo stoprocentní a nedalo se s tím běhat, zanítilo se to. Následně jsem začala běhat a postupně si navyšovala závody. Nejprve to byly dva za rok, pak čtyři, osm, deset. Minulý rok bylo nakonec 30 maratonů, 8 ultra. A nakonec jsem začala běhat i ultra běhy.

Jak trénujete?
Snažím se běhat každý den po práci. Kromě víkendu. Ty jsou většinou stejně závodní. Když nejsou, tak odpočívám (smích). Ale kolik jsem naběhala kilometrů opravdu nepočítám, to by mě zděsilo (smích). Pondělí, středy a pátky jsou to krátké běhy, to znamená tak hodinku a půl. Úterky a čtvrtky jsou delší, třeba tři hodiny. Když je o víkendu závod, tak pak je potřeba regenerovat. To se válím v posteli a čtu si.

Vypadá to, že vlastně ani nezávodíte kvůli vítězným vavřínům, je to tak?
Máte pravdu, výsledky neřeším. Běhám pro radost. Konečné umístění je pak třešničkou na dortu. Spíše řeším, že mi závod někdy nesedne. To mi vadí, je to trápení a běží se mi špatně. Když zapátrám v paměti, tak mi absolutně nesedl dvanáctihodinový závod v pražské Stromovce. Tam to bylo doslova šílené. A taky mě vůbec nebaví trénováni, raději bych jen závodila. Ale bez tréninků to nejde (smích).

Zdroj: Archiv Renaty HorákovéNa jaký svůj závod jste nejvíce pyšná?
Vyhrála jsem Mistrovství České republiky na 24 hodin, kdy jsem uběhal 171 kilometrů. Na republikových mistrovstvích v ultra-bězích doběhnu vždy do třetího místa a na tratích, které mi nesednou, jsem do čtvrtého místa.

Dokonce přišla nominace a účast na mistrovství světa. Jak to dopadlo?
No, právě že to nedopadlo (smích). Běželo se v Polsku, za 24 hodin jsem uběhla pouze 135 kilometrů. Nebylo to nic slavného. Asi mi vadila ta tíha reprezentovat, že se třeba na mě někdo spoléhá. A to není nic pro mě.

Máte v maratonu nějakou metu?
Chtěla bych si třeba vyzkoušet závod v Africe na poušti.

Zmínila jste ultra běhy. Jaké nejlepší výkony máte v této disciplíně?
Můj nejlepší výkon bylo právě těch 171 kilometrů za 24 hodin. Pak mě čekal šestidenní závod okolo Balatonu,ten jsem šla na zkušenou, abych zjistila, jak rozvrhnout síly, jak odpočívat. Tam jsem uběhla přes 400 kilometrů. Běželo se, nebo chodilo. Většinou si člověk od půlnoci do šesti zdříml – a pak běžel dál. Člověk si otestoval, co si může dovolit.
V ultra poháru 2013 jsem vybojovala 1. místo, 2014 to bylo 4. místo a v roce 2015 pak 3. místo.

Od vašeho prvního maratonu uběhlo skoro 20 let. Pociťujete na sobě nějaké změny?
Abych pravdu řekla, tak se vlastně cítím stejně. Čím delší tratě, tím asi více zpomaluji. Samozřejmě člověk musí regenerovat.

Sledujete vrcholovou atletiku v televizi?
Ano, koukám na všechny běhy. Od stovky až po ten nejdelší. Ale na sportovní vzor se mě neptejte, ten opravdu nemám. Člověk by měl být sám sebou, ne?

Máte nějaký závod, na který vzpomínáte v tom nejlepším?
100 kilometrů v Polsku. Jsou tam ale brutálně těžké kopce (smích). Startuje se v deset večer, udělají vám ohňostroj, obkroužíte náměstí a pak vás vyženou do hor (smích).

Zdroj: Archiv Renaty HorákovéVzpomenete si na nějakou kuriozitu ze závodů?
Obrovskou kuriozitou byly závody v solných dolech, 800 metrů v podzemí. Tam jsme sfárali, což byl zážitek sám o sobě, pak jely vláčky na místo startu. Každému závodníkovi tam vyhrávala kapela, muselo se běžet v helmách. Ačkoliv se běželo v prosinci, bylo tam hezky teplo. V Ústí jsem pak běžela na střeše obchodního centra, v Českých Budějovicích zase v podzemních garážích. V Německu zase z parkoviště na střechu.
Takové netradiční tratě mě baví, je to zase o něčem jiném. Také jsem v lednu vybíhala 24 hodin v kuse Lysou horu. Byl to extrém, jelikož bylo asi sedmnáct pod nulou. To ani neběžíte, spíše jdete v předklonu. Tehdy jsem urazila přes 100 kilometrů…

Jak si při závodě rozvrhujete síly?
Po startu vyběhnout pomaleji, aby síly vydržely do konce. První polovina závodu se mu běží hůř, jako by se mi nechtělo. Jakmile ale přijde na řadu druhá polovina, jde to samo.

Neláká vás například triatlon, který se běží i u nás v Děčíně?
Abych pravdu řekla, tak neláká. Hlavně kvůli tomu, že bych nic neuplavala (smích).

Co byste doporučila začínajícím zájemcům o maratón?
Ať začnou běhat kratší tratě a postupně si nabírají další kilometry. Může se stát, že začnou rovnou těžkým maratónem, a to je může odrovnat.