Vůně benzínu mě vždy přitahovala stejně jako motoristický sport, a tak jsem k mé další reportáži „poprvé“ využil kamarádství s jediným závodníkem rallye v Děčíně Karlem Ulbrichtem a na hodinu jsem se stal jeho tréninkovým spolujezdcem.

Stejně jako drtivá většina „normálních“ lidí jsem si myslel, že je to brnkačka a že se jen svezu. Ovšem už nastupování do závodního speciálu byla pořádná dřina, tedy alespoň pro mou korpulentní postavu a ještě k tomu se speciální přilbou. Tu jsem se po prozrazení její ceny (pro zajímavost stojí dvaadvacet tisíc korun) bál vůbec nasadit na hlavu. Nasoukat se přes bezpečnostní rám do vozu dá opravdu zabrat. A pak přišla další dřina, musel jsem se uvelebit (to je příliš silné slovo), zapasovat (to je správně) do zcela nepohodlné závodní sedačky. Při tom jsem si pomyslel, že Karlův normální spolujezdec musí být snad třináctileté dítě. Tlačila mě všude možně a to jsme se ještě ani nerozjeli. Po zapnutí šestibodového bezpečnostního pásu, což pro mě byla taky zpočátku španělská vesnice, jsme se konečně rozjeli. Rychlou jízdu mám rád, ale skutečnost předčila všechny mé představy.

Na silnicích třetí třídy v okolí Děčína jsem jen lapal po dechu a strašně jsem se bál. Inu, už nejsem nejmladší a mám o sebe čím dál větší strach. Byl jsem tedy nesmírně rád, že jsme zamířili zpět domů. Zážitek to byl ohromný a adrenalinu spousta, ale do teď mě bolí celý člověk, především pak otlačená zadní část těla a stehna. Na závěr jsem se ještě seznámil s itinerářem. Ten je sestaven z různých značek a poznámek, kterým rozumí pouze posádka. Například uvedu, že značka L1 znamená levou zatáčku, která se projíždí na plný plyn. Stupňování pokračuje až do devítky. L9 pak znamená levou vracečku na ruční brzdu.