U nás v rodině se vždycky dobře jedlo, Však je to na mé postavě řádně vidět. Naše máti vařila skvěle, ale počesku, pro dnešní dobu takříkajíc nemoderně. Moje rodina, tedy hlavně já a syn, (dcera a manžel jsou příznivci pečeného bůčku) jsme se stali gurmety, já k tomu i vášnivou kuchařkou. A to poté, co jsem se poprvé setkala s nejmenovaným kulinářským časopisem.

Já i syn jsme zblblí italskou kuchyní kuchaře Emanuela, českým Pohlreichem a pohrdáme Babicou, recepty z gothaje a radami typu, když nemáte parmazán, nastrouhejte tam eidam. Syn jede na dovolenou na Šumavu do penzionu, kde podávají hovězí maso v nejrůznějších podobách z vlastního skotu, já toužím po tom, abych dostala pod stromeček kolo pravého parmazánu či lanýže. U nás doma pět hodin na plotně bublá boloňská omáčka, válím bramborové gnocschi a zapékám je se čtyřmi druhy sýrů, omáčky podlévám zásadně vývarem, jenž mi v krabičkách od másla ucpal mrazák a to společně s nanuky, do jejichž tvořítek liji doma vyrobené pravé italské semifredo. Moje rizoto s masem a houbami prý nemá konkurenci a kdybyste znali můj horký sýrový pekáček, zůstali byste u nás na návštěvě natrvalo.

Jenže syn se mé kuchařské cti dotkl.

„Byl jsem v Potrefené huse a dal jsem si kachnu, měli ji lepší než ty,“ pravil mi onehdá. Bodejť by ji neměli lepší než já, když ji určitě konfitují, tedy nakládají do tuny tuku a pak pomalu pečou. Nicméně výtku jsem vzala jako výzvu k boji s Potrefenou husou a kachnou. Já ti ukážu, synku. Nějaká obyčejná kachna, pchá. Ohromím francouzskou kuchyní. Znáte boeuf bourguignon? Recept jsem objevila ve svém oblíbeném kulinářském časopise. K tomu glazované šalotky, dušené houby a sváteční noky. Nejprve jídlo otestuji na sobě a dceři. Mužská část není doma. Nakupuji suroviny, hovězí kližku (mimochodem v řeznictví nevěděli, co je hovězí péro, jehož jsem se dožadovala), mrkev, víno, špek, bylinky, rajský protlak. Nakrájet a můžeme začít. Předpisově vařím plátky špeku v horké vodě, recept položený na jedné z plotének sporáku. Ten špek nějak divně smrdí, zdá se mi. Aha, to není špek, zapnula jsem špatnou ploténka a podpálila si časopis s receptem. No nic, malý zádrhel. Recept na maso neshořel, jen glazovaná šalotka a houby smrdí spáleninou. Tisknou to na nějaký divný papír. Nevzplál plamenem, jen zhnědnul a všechna písmenka receptu vypadala na zem. Snad to zvládnu bez nich. Litinový kastrol plním masem a dalšími ingrediencemi, tedy i dodatečně povařeným špekem a strkám do trouby nejprve na prudko, bez poklice, pak zalévám červeným jihoafrickým Shirazem a silným hovězím vývarem, přiklápím, stahuji teplotu a nechávám čtyři hodiny v troubě probublávat. Večer troubu vypnu a ochutnám. Po patře se mi rozline úžasná chuť. A druhý den to prý bude ještě lepší. A bylo. Glazované šalotky i houby jsem zvládla na výbornou i bez receptu, a ony spolu s pomalu dušeným hovězím a svátečními noky byly opravdu slastí. Nepotřebujete někdo kuchařku? Ještě umím skvělé paštičky, o kterých řezník Krkovička (není vymyšlený, je z Brtníků) tvrdil, že on tak dobré neudělá.