Věděli jste, že pohled na toto město inspirovalo známého benátského umělce a dvorního malíře saského kurfiřta Bernarda Bellota, zvaného Canaletto, k vytvoření velkého uměleckého díla? Vyportrétoval siluetu Pirny tak velkolepě, že se toto malé saské městečko dostalo navždy do povědomí uměleckého světa jako Benátky, Řím, Varšava

či Drážďany. S pýchou a znaleckým okem proto mluví všichni, kteří měli možnost obdivovat obrazy ve známé Drážďanské obrazárně a kteří navštívili Pirnu, o městu, jako malovaném. Jak příznačné.

Obklopena malebnou krajinou Polabí mezi Drážďany a Saským Švýcarskem je zde sestavena řada architektonických pokladů jako perlový náhrdelník. Tady, kde dodnes na návštěvníka v každém koutu dýchne zvláštní středověká atmosféra a kde lze spatřit umělecky zdobené městské domy s nádhernými štíty a zasněnými vnitřními dvory lemovanými dlážděnými uličkami, se obyčejná procházka promění v romantické dostaveníčko.

Původní dochované městské jádro s gotickými portály radnice, zámkem Sonnenstein, evangelickým městským kostelem svaté Marie a Canalettovým domem určitě každého okouzlí. A kdo poté ještě zavítá do některé z příjemných kaváren kolem náměstí, ukončí své dostaveníčko s Pirnou opravdu stylově. Nejlépe se sklenkou zdejšího vína. Je přece známo, že Pirna je začátkem Saské viniční stezky. Ostatně, drážďanská Frauenkirche, berlínský Říšský sněm a lipské hlavní nádraží mají cosi společného. Co, to se dozvíte po návštěvě Pirny. Tyto objekty byly totiž postaveny ze „zlatého písku“, kterého si cení stavebníci z celé Evropy – z labského pískovce.

Pohnutá historie města

Pirna byla poprvé zmiňována v roce 1233 v jedné listině biskupa Heinricha z Míšně. V roce 1291 byla jednoznačně označena jako „civitas“ (město). Kolem roku 1300 se v Pirně usídlili dominikánští mnichové z Lipska a v roce 1405 přešla pod markrabskou vládu a platila v této době za nejvýznamnější osadu hornolabského území. Nejdůležitějším privilegiem města bylo právo skladu. Všechno zboží, které přicházelo na povozech a lodích, se zde muselo tři dny nabízet, dříve, než pokračovalo v další cestě. Od roku 1472 do 1686 se tak nacházela kurfirstská „železná komora“ na náměstí. Obchodovalo se zde se železnou rudou z východní části Krušných hor a zpracovávala se ve slévárnách a železárnách.

Do roku 1639 dospěla Pirna mistrovským umem mnoha v ceších organizovaných řemeslníků k blahobytu, jehož stopy lze vysledovat i dnes na architektuře starého města. Další rozvoj byl přerušen, když se města zmocnili Švédové ve třicetileté válce. Jeho úplné zničení znemožnil lékárník Theophilus Jacobäer, který zaslal do Drážďan kurfiřtce princezně Magdaléně Sybile, příbuzné švédského dvora, prosebný dopis, a tak přiměl nepřátele k odchodu. Po švédském obléhání byla bída v Pirně značná.

V roce 1706 následoval v nordické válce nový vpád Švédů a také sedmiletá válka se Pirně nevyhnula. V letech 1753 –1755 namalovat Bernardo Bellotto, tedy již zmiňovaný Canaletto, na zakázku kurfirsta Friedricha Augusta II. jedenáct vedut Pirny. Tyto královská série se nacházejí v obrazárně v Drážďanech, další repliky v Ermitáži v Petrohradě a v dalších muzeích.

V srpnu 1813 došlo k těžkým bojům mezi Rusy a Francouzi v dnešním Krietzschwitzu, v témže roce se Napoleon I. pokusil ještě jednou vybudovat Sonnenstein jako pevnost a znovu pobýval v Pirně.

Paroplavební doprava po Labi byla zahájena v roce 1837, o jedenáct let později se začalo jezdit dráhou z Drážďan do Pirny a posléze i do Bodenbachu (nynější Děčín – Podmokly) s napojením na Prahu. Počínaje rokem 1922 se mnohé osady připojily k Pirně, poslední v roce 1999, a to Graupa a Birkwitz-Pratzschwitz. Dnes čítá Pirna kolem 40 000 obyvatel.