Skoro padesátiletý pan František z Děčína se na vánoční svátky zrovna moc netěší. Žije totiž sám. Nemusí nikomu kupovat dárky, ale také žádné nedostane. Rodina se mu rozpadla před patnácti lety.

„Syn i dcera jsou dávno dospělí lidé, vedou si svůj vlastní život. Nebyl jsem asi tím nejlepším tátou a tak jsem po rozvodu veškeré vazby s bývalou rodinou zpřetrhal. Teď už jsem zodpovědný jenom sám sobě,“ poznamenal muž, který si nepřál zveřejnit své celé jméno. Ve starší zástavbě na Kamenické žije v garsonce. Je rád, že neskončil někde pod mostem bez střechy nad hlavou.

„S majitelem domu se znám docela dost dlouho. Nabídl mi bydlení, ale samozřejmě se všemi povinnostmi, které k tomu patří. Včas platím nájem i služby za užívání bytu, sousedi o mně skoro nevědí. Nedělám žádný hluk, nikoho si do bytu skoro nevodím,“ tvrdí František. Přiznává, že peněz zrovna nemá na rozhazování, ale dluhy nedělá.

„Nejsem žádný svatoušek. Manželka se se mnou rozvedla, když klukovi bylo patnáct a holce dvanáct let. Spoustu peněz jsem prohrával na automatech, manželce jsem jich moc nedával. Navíc jsem se domů pozdě v noci nevracel úplně střízlivý. Ani se nedivím, že se nám manželství rozpadlo,“ uznává chyby a prohřešky, které vedly k jeho osamění. Nebylo to snadné, ale ze všech patálií, které si nadrobil, se dokázal vyhrabat. Má kde spát, naučil se vařit a po hospodách necourá.

„Byt uklízím tak, abych se nemusel stydět za nepořádek sám před sebou. Ale žádnou vánoční výzdobu si nedělám. Koupím si tak půl kila bramborového salátu a osmažím si dva tří řízky. To jsou moje vánoční svátky,“ věcně konstatuje pan František.

Méně veselejší konec roku čeká skupinky skutečných bezdomovců- Tedy lidí, kteří, pokud to počasí umožňovalo, přespávali od jara do podzimu někde v opuštěných domech a nebo i na lavičkách.

„Ve srovnání s předchozími roky se ta situace o poznání zlepšila. Ale i tak máme v Děčíně dost takových známých firem. Někteří se proviňují jenom tím, že na veřejnosti popíjejí pivo a nebo krabicové víno. Naši strážníci tyto bezdomovce odhalují při pravidelných pochůzkách a nebo dost často přijíždějí na zavolání do zdejších supermarketů. Tam se hlavně v mrazivých dnech bezdomovci ohřívají u radiátorů a dělají nepořádek,“ tvrdil ředitel děčínské městské policie Marcel Horák.

Strážníci se snaží na tyto lidi působit i tím, že je informují o tom, jaké mají možnosti získat alespoň ubytování v azylovém domě.

„Čas od času si někteří nechají říct a snaží se alespoň vyřídit si všechny doklady a další potřebné náležitosti, které jsou nezbytné například k tomu, aby mohli pobírat dávky sociální podpory v nezaměstnanosti. Mnozí z nich si ale tyto základní věci vůbec nezařídí,“ připomněl zástupce ředitele děčínských strážníků Tomáš Pavlík.

Laxní přístup k vyřízení osobních záležitostí většinou vyplývá z toho, že bezdomovcům se nechce řídit se například pobytovým řádem v azylovém domě. A také litují peněz, které pak musí za získání střechy nad hlavou platit.

„Já tuhle skupinu lidí nijak neodsuzuji, ale svým způsobem ani moc nelituji. Párkrát ode mě vymámili cigaretu i nějaké drobné obnosy. Ale připadá mi, že oni svůj život k lepšímu snad ani změnit nechtějí,“ řekla Jiřina Kohoutková z děčínských Podmokel.

Vedle děčínského azylového domu je hojně využívané i zařízení Oblastní charity v České Kamenici. Momentálně tam pobývá osmadvacet mužů a žen.
„Snažíme se jim pokud možno nadcházející svátky zpříjemnit. Chystáme pro ně společnou štědrovečerní večeři. Do vánočních příprav se zapojili i samotné obyvatelky a také mnozí muži. Pekli cukroví a podíleli se na výzdobě zdejších prostor. Někteří klienti si dokonce navzájem dávají i drobné dárky,“ popsala prožití Štědrého dne zástupkyně ředitelky českokamenické Charity Drahomíra Hartmanová.