Větších či menších památníků věnovaných sovětské armádě jsou u nás tisíce. Po celá desetiletí se stávaly terčem útoků. Někdy bylo poškození prohlášeno za umělecké dílo, jinde mělo humornou nadsázku nebo se jako přestupek dostalo k soudu. V prvním případě lze zmínit sovětský těžký tank IS-2, který výtvarník David Černý v roce 1991 přetřel na růžovo.

Aktuálně v médiích rezonoval podstavec sochy rudoarmějce v Litoměřicích, který někdo přemaloval na pračku, čímž chtěl upozornit na krádeže bílé techniky ruskými vojáky na Ukrajině. Naposledy se soud zabýval znečištěním památníku Rudé armády psími exkrementy, kterými ho někdo pomazal v Žatci. V souvislosti s invazí Ruska do Ukrajiny a už osm měsíců trvající válkou se útoky proti symbolům souvisejícím se současným Ruskem zvýšily.

„Lidé, kteří památníky ničí, mají zřejmě pocit jakéhosi zadostiučinění. Možná to vnímají jako pomstu Rusku. Byť jde o pomníky rudoarmějců, je otázkou, zdali se jim už tenkrát měly památníky stavět. Přestože spousta vojáků skutečně osvobozovala, tak spousta lidí už tenkrát počítala jak s materiálními, tak mocenskými výhodami a cílem bylo dostat Československo pod sféru sovětského vlivu,“ řekl Jiří Smutný z Klubu přátel vojenské historie Terezín.

Připomněl sochu rudoarmějce v Terezíně, která je nepoškozená a ani se neuvažuje o jejím přemístění. „Je to projev lidské frustrace a momentální situace. Vládce Ruska se ukázal jako válečný zločinec. I samotní Rusové provádějí sabotáže na vojenské technice, jen aby nemuseli do boje. Těžko se dá celá země odsoudit jako celek,“ dodal Smutný.

Podobně to vidí i Karel Čtrnáctý z Ústí nad Labem. „Já si myslím, že poškozování památníků je nedůstojné. Nemám současné Rusko rád, ale pietní místa by se ničit neměla,“ prohlásil Čtrnáctý a dodal, že byť se současné Rusko chová barbarsky, tak mu zásluhu na vítězství v 2. světové válce upřít nelze.

Soch a památníků se sovětskou symbolikou, která je spojovaná se současným Ruskem jako nástupnickým státem, je v Ústeckém kraji celá řada. V Jiráskových sadech v Terezíně je pomník rudoarmějce, v Ústí nad Labem velký památník v Městských sadech, kde se v detailu můžete podívat na samopal špagin i v ruce držený ruční granát.

Psími výkaly znečištěný památník v Lounech je dokonce veden v katalogu Národního památkového ústavu. Státní památková ochrana se na něj vztahuje od 3. května 1958. V Keblicích na Litoměřicku stojí dokonce jezdecká socha rudoarmějce. Jezdeckých soch není u nás mnoho, nejznámější je svatý Václav v horní části Václavského náměstí a třímetrová jezdecká socha z 2. světové války je jen v Keblicích. Pochází z roku 1960 a jejími autoři byli Karel a Miroslav Zentnerovi.

Zrušená památková ochrana

V Městských sadech v Ústí stojí monumentální památník Rudé armádě od sochařů Bradáčka, Kyselky a Solaříka z roku 1955. Základem je centrální socha rudoarmějce na hranolovém soklu, doprovázená dvěma postranními figurálními reliéfy. V popředí je velký hromadný hrob ukrývající urny s popelem rudoarmějců. Na památníku není patrné žádné poškození a tak není divu, že láká k vyfocení.

„K ničení památníků vám nic neřeknu, člověk neví, čemu má věřit. Informace jsou protichůdné a z různých stran a já nefandím nikomu,“ reagoval na dotaz Deníku tatínek, který se představil jako pan Novák. Ve středu 26. října fotil své syny právě před památníkem, jehož pískovec díky ostrému sluníčku výrazně zářil. „Jen jim chci ukázat, jak vypadají vojáci. Bavili jsme se totiž o válce,“ vysvětlil svou přítomnost u monumentu.

Ústecké dílo spadalo pod památkovou ochranu od 3. května 1958 do 19. ledna 1996. „Není již památkově chráněno,“ píše se na stránkách Národního památkového ústavu. Zatímco tento památník vznikl v 50. letech 20. století, litoměřická „pračkou“ proslavená socha byla vztyčena až 30 let po válce. Litoměřičtí ji znají od roku 1975, byť se v roce 2011 reálně uvažovalo o jejím odstranění.