Je jí šedesát let, je v invalidním důchodu a bydlí ve stanu. Alena, která v současnosti žije jako bezdomovec se svým druhem Jiřím, o svůj byt přišla před dvěma lety.

„Nedohodli jsme se s majitelem domu. Bydlela jsem v jednom pokoji a vařit jsem musela v garáži. A za to všechno jsem platila přes pět tisíc korun za nájem,“ vypráví Alena, která nakonec z bytu odešla.

Teď obývá plátěný přístřešek v blízkosti města. Ale nijak si nestěžuje. Jídla prý má akorát.

„Na teplou polévku chodíme pravidelně do Jonáše, kde se o nás pěkně starají. Kromě jiného se tu můžeme i umýt teplou vodou a převléct do čistého oblečení,“ popisuje svůj současný život Alena.

Během víkendů si vaří venku na ohni. „Ohřejeme si třeba nějakou konzervu nebo si uvaříme obyčejnou polévku. To nám stačí,“ tvrdí Alena. Pokud ale v Jonáši, kde se schází lidé bez domova pravidelně, nějaké jídlo zbude, tak ho Aleně a Jiřímu dají, aby o ně bylo postaráno i o víkendech.

Se svým osudem se prozatím smířila. Jediné, co jí dělá starosti, je její nemoc. Je epileptička.

„Nikdy nevím, kdy dostanu záchvat a záchranka se tam k nám ke stanu do lesa nedostane,“ svěřuje se s obavami o své zdraví Alena.

Její druh Jiří říká, že si žijí docela spokojeně. „Pravidelně se díváme na srnky, které k nám chodí. Také je občas krmíme,“ říká Jiří. Ani on si na nic nestěžuje.

Mráz a zima? To Alenu a Jiřího také netrápí. „Topíme si ve stanu petrolejkou nebo svíčkou. Za chvíli si to tam zadýcháme a zima nám není,“ shodují se. Toho, že by plátěný přístřešek mohl vzplát, se nebojí. „Hlídáme si to,“ smějí se oba dva.

O tom, že by svůj život změnili a vrátili se do vyhřátého bytu, zatím neuvažují. Prý na to nemají peníze. „Když dáme všechny peníze dohromady, na byt to nestačí. Všude totiž chtějí kauci, a tak velkou sumu peněz dohromady nikdy nedáme,“ vysvětluje Alena. Tvrdí, že jako epileptička práci nikde nedostane, přesto, že celý život pracovala v nemocnici.