Jak snadno se vytvořilo obvinění nešťastné zdravotní sestřičky,
a rovnou z několika vražd. Na základě zásadních pochybení především znalce obžaloby.

Chybělo fakt málo a nešťastný člověk se ven z basy už nikdy nemusel dostat. S tímto vědomím v děsivém prostředí s potupným zacházením musela žít kultivovaná inteligentní žena jeden a půl roku.

Sám jsem o tom, co se opravdu stalo, nemohl dohromady nic vědět, ani jsem paní Marešovou do té doby osobně neznal. Ptal jsem se na ní jejích přátel a známých. Jako ostatní jsem byl odkázán na média a jen pocitově jsem vnímal, že to celé nějak není v pořádku.

Na našich veřejných sítích jsem útočné diskutéry, které v Rumburku vídám, vedl k mírnění unáhlených odsudků. Dopouštějí se jich bohužel ještě i po vynesení rozsudku. Jsou to většinou jedinci s nižšími rozlišovacími schopnostmi, kteří často nevědí ani co sami se sebou.

Krátce jsem se při výběrovém řízení poznal i s dcerou paní Marešové. Ucházela se o práci u nás na městském úřadě. Mrzelo mě, že jsme jí aspoň v tom nemohli pomoci, protože mi bylo jasné, že práci potřebuje víc než kdokoli jiný. Po skončení příjmu jediného živitele rodiny musela přerušit řádné denní studium na vysoké škole.

Někteří naši spoluobčané uměli být na facebooku hodně zlí i před blížícími se Vánocemi a pro paní Marešovou to měly být už druhé Vánoce za mřížemi. Nejen mně pak udělalo radost, že ji nečekaně právě na Vánoce propustili z vazby.

Rozhodl o tom odvolací soud přes vytrvalé obstrukce státního zástupce. Tvrdošíjně odmítá znalecký posudek obhajoby, ale dokonce i posudek znalců určených soudem, jejichž jednoznačné závěry jsou srozumitelné i laické veřejnosti.

Při sledování závěrečných řečí před vynesením rozsudku to na mě působilo tak, že státnímu zástupci už jde víc 
o vlastní věhlas než o spravedlivý rozsudek.

O svátcích jsme se tak mohli s paní Marešovou potkat před cukrárnou. Nesla si domů pár zákusků. Představil jsem se jí a ona se mi svěřila se svými pocity i s tím, co ji ještě čeká.

Byla už očividně v očekávání osvobozujícího verdiktu, znala už závěry soudních znalců určených soudem, ale taky už moc dobře ze své hrozivé zkušenosti věděla, že stát se jí ještě může úplně cokoliv.

Zajímalo mě hlavně, jak tu hrůzu překonávala a jak je na tom teď. Člověk si totiž docela snadno dovede představit, jak jednoduše by se do podobné situace mohl dostat sám. Něco málo ze svého utrpení mi svěřila a já jí slíbil, že si to nechám pro sebe.

Ale celou dobu si pomáhala aspoň představou, že to celé je zlý sen, ze kterého se probudí doma. Trápilo jí, že nad ní visí exekuce.

Neměla možnost splácet hypotéku, na elektřině jsou dluhy, které nemá z čeho splácet. Z pracáku po propuštění z vazby nedostala příspěvek v nezaměstnanosti, protože bývalé vedení nemocnice v její zoufalé situaci tehdy jen přispěchalo s podepisováním dohody o ukončení pracovního poměru. Takže teď je ještě k tomu všemu posuzovaná jako dlouhodobě nepracující.

Potkal jsem se s paní Marešovou i minulý týden u rumburské Venuše a nemohl jsem přehlédnout prasklé sklo na jejích brýlích. To vám živě dojde, jak složité existenční situaci je i nadále vystavena. 
A že ani v nejbližší době na tom nebude lépe. Rozsudek není pravomocný, a tak si nejspíš ještě dlouho nebude moci nárokovat žádnou náhradu za útrapy, které jí způsobili jiní, a s prací to také nebude mít zrovna jednoduché. Ale to nejhorší už má za sebou.

Nemusí z našeho města nikam utíkat, tady je doma a lidé jsou na její straně. Přeji jí, aby co nejdřív utekla zlému snu, kterého by se žádný z nás nezbavil jen tak.
Autor: Alois Kittl, místostarosta Rumburku