Kliknutím zvětšíteV akademickém roce 2017/2018 získá podporu z projektu Univerzity rodinné nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových 60 studentů. Nově získalo stipendium pro aktuální akademický rok 23 studentů, kteří nastoupili do prvních ročníků. Dalších 37 studentů bude pokračovat s podporou nadace ve studiích, která započali v předchozích letech.
Na stipendia rozdělí nadace každoročně řádově 10 milionů korun. Od doby vzniku projektu v roce 2009 získalo stipendia již 149 studentů. Nejoblíbenější jsou mezi stipendisty univerzity ve Velké Británii, v České republice a ve Spojených státech amerických.
Mezi 60 příjemci stipendií jsou letos studenti z Prahy, z Vysočiny, ale také z Ústeckého kraje. Jedním z nových stipendistů je také student Daniel Andrle z Děčína.
Kde všude jste doposud studoval?
Když „studium“ budu brát v širším smyslu, ne jenom čistě jako vysokoškolské vzdělávání, tak zmíním, že jsem po absolvování devíti dlouhých let na základní škole nejprve šel na čtyřletý studijní program na gymnázium Děčín – tam jsem ale pobyl jenom jeden rychle uběhnuvší rok a do druháku, respektive do sexty osmiletého programu, jsem nastoupil už na Open Gate School. Na děčínské gymnázium jsem se vlastně hlásil jenom proto, že jsem na nějaké potřeboval být přijatý, abych vůbec mohl zažádat o přestup na Open Gate. Tam jsem prožil tři roky tak nabité, a přece pohodové a šťastné, až se zdá, že utekli ještě rychleji než onen jediný rok jim předcházející. Po Open Gate následovali dlouhé prázdniny – a pak už Edinburgh.
Proč jste se rozhodl vydat se na studia v zahraničí?
Možnost složit mezinárodní maturitu IB a díky ní pak mít dobrou šanci dostat se třeba i na nějakou z klasických univerzit ve Spojeném království bylo to hlavní, co mě na Open Gate zaujalo, když jsem se o této škole dozvěděl. Nebudu tvrdit to samé, co více než často vídávám v blozích nebo článcích psaných dalšími českými studenti studujícími všude možně ve světě, a sice že „studium v zahraničí byl vždy můj sen“; je to sice hezké klišé, ale v mém případě by to nebyla úplná pravda. Skutečnost, že v Čechách existují školy, které svým žákům umožňují takto rozšiřovat jejich studijní ambice (tedy až za hranice jejich domoviny), mi sama o sobě připadala jako neskutečná…
Takže jste chytil příležitost za pačesy.
Byla to prostě příležitost, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Na Open Gate už pak poslední dva roky studia většina studentů směřuje především k dosažení diplomu řečené mezinárodní maturity, který je klíčem k evropským univerzitám. Ne všichni studenti OG po oktávě zmizí do zahraničí, ale studium IB je míněno právě pro takovou cestu – jinak je to vcelku zbytečná námaha navíc. Takže když už jsme si tu práci dali – a výsledky jsme měli dobré –, nebyl důvod tohoto privilegia studovat v Británii nevyužít. S laskavou podporou nadace The Kellner Family Foundation, která mi stejně jako bezpočtu dalších studentů předtím umožnila být na Open Gate, to pro nás byla naprosto reálná možnost.
Jak zatím studium v Edinburghu vnímáte?
Rozhodně dobře. Edinburská univerzita je jedna z nejstarších v celém Spojeném království, má silnou historickou tradici a, co se její akademické prestiže týče, dlouhodobě se drží ve světové špičce mezi dalšími velikými jmény, a to naskrz všemi různými obory. V neposlední řadě je pro studenta důležitým faktorem také prostředí, ve kterém po těch několik let trávených na vysoké škole žije. Edinburgh je skutečně nádherné město s bohatou historií a mnoha krásnými dominantami, na druhou stranu je ale zároveň i moderním, dynamickým místním centrem, ve kterém to žije. Co do počtu obyvatel je to taková poloviční Praha. To není ani málo, ani moc. Tak akorát.
Jaké výhody a nevýhody studium má?
Studovat tu má rozhodně spoustu výhod. Člověk se pohybuje v jiném jazykovém prostředí, poznává spoustu nových lidí všemožných národností… (Vysoké procento studentstva tvoří zahraniční studenti nejen z Evropy, ale opravdu z celého světa.) Jasnou nevýhodou je odtržení od domova, od rodiny a blízkých přátel, to je samozřejmé. Já osobně strádám třeba i odtržením od všudypřítomnosti své mateřštiny. Odloučení to jsou dlouhá. V září loučení, odlet – a domů zase až na Vánoce. Tři týdny doma, četné družby tam a tady, hned nato zase pryč. A druhý semestr je ještě o něco delší… Avšak tříměsíční letní prázdniny jsou tomu dobrou kompenzací.
Na které největší rozdíly oproti českému školství jste narazil?
Nemám nic moc, podle čeho bych to dokázal porovnat. V prostředí české vysoké školy jsem se ještě nikdy nepohyboval. Myslím, že velkým rozdílem oproti studiu v Česku může být zdejší snaha o co možná nejvíce individuální přístup ke studentovi. Mám o poznání více seminářů a tzv. „tutoriálů“, na které jsou studenti rozdělení do malých skupin okolo deseti lidí, než klasických přednášek, které mívají osazenstvo čítající i několik set posluchačů. „Tutoři“ jsou povětšinou zkušení doktorandi, kteří nám jsou s čímkoli velice nápomocní. Nehodnotím to ale přímo jako čisté, stoprocentní plus. Jistě, taková interakce má své výhody, ale občas mi v takových třídách přijde, jako bych byl pořád na střední. (A když si vzpomenu, že nám z některých takových hodin do finální známky, byť jen s mizivou procentuální váhou, započítávají i „aktivitu“, tak si trochu připadám jako na prvním stupni základní školy.) Podstatným technickým rozdílem je, že nepíšeme žádné zápočty a na každou zkoušku – ty jsou zatím výhradně písemné – máme jeden pokus; ti, kterým se to nepovede, si musejí (asi za sto liber) „koupit“ druhý pokus na léto. A to se nikomu moc nechce. Naštěstí ale samotné zkoušky neurčují celou konečnou známku – během obou semestrů se v různých termínech odevzdávají všemožné eseje a samostatné práce, které svou váhou mohou dohromady vydat i za polovinu celkové známky. Existují i obory, které se z většiny hodnotí jenom takhle, bez zkoušek – třeba různé výtvarné předměty. Kredity, které za to všechno nakonec dostáváme, dokonale nesouhlasí s těmi českými. Určitě na to existuje nějaký krásně jednoduchý přepočet. Jen ho znát…
Jaké jsou vůbec Vaše studijní cíle?
Takové cíle u mne nemají vyloženě pevné kontury. S mými úmysly si mohou pohrát další životní okolnosti. Jenou z možností je setrvat dále v akademické sféře a pokusit se šplhat po příčkách vysokých titulů – taková kariéra by ale byla hodně svazující a úzce specializované studium ryze samoúčelné, neumožňující širší alternativy upotřebení nabytých znalostí. Takže si teď (alespoň zatím) za cíl zadávám nejprve dosažení magisterské úrovně vzdělání.
Vašimi velkými koníčky jsou jazyky. Máte za sebou nějaké vlastní výtvory v oblasti jazykové či literární tvorby?
Určitě. Pár skromných literárních počinů, ať už prozaických nebo veršovaných, jsem za život spáchal a – když je čas a energie – vesele páchám další i nadále. Jedno s druhým přeci jen jde ruku v ruce. Vlastně se dá říct, že jsem své zaujetí pro jazyk jako předmět studia našel skrze prvotní vášeň pro beletrii. Hlavně četbou klasických autorů (díky jejich rozličným stylům a osobitým přístupům k češtině) jsem si ještě na základní škole stačil vybudovat určitý cit pro jazyk. K tomu jsem vždycky ještě měl štěstí na skvělé učitele – obzvláště pak v tomhle ohledu musím vyzdvihnout roli své úžasné češtinářky z druhého stupně základní školy, Petry Lančové, jejíž hodiny ve mne probudily nadšení pro jazyk a literaturu a díky které jsem už tehdy nějak začal i s vlastní tvorbou. Rád experimentuji i s psaním ve svých druhých jazycích: angličtině a němčině. Ale všechno to je prozatím jenom tak do šuplíku. Jsem hodně autokritický a málokdy jsem s některým ze svých výplodů stoprocentně spokojený. Mám celé spousty všelijakých poznámek a náčrtů, zápisků a postřehů a rozpracovaných nápadů; nemuset dělat nic jiného a dovést to všechno k mé vlastní spokojenosti do konečné, „perfektní“ podoby, tak by z toho možná vzešlo i něco k světu, ale… to je veliký dohad.
Čím se jednou chcete živit?
V tom tak mít jasno. Možnosti jsou s mým oborem poměrně široké: školství (druhý nebo třetí stupeň), žurnalistika, státní správa… Ještě nevím, co z toho vlastně preferuji.
Zdokonalujete se stále v angličtině, anebo už dosahujete úrovně rodilého mluvčího?
To se nevylučuje. Umět perfektně anglicky je samozřejmě bezpodmínečným předpokladem, který musí splnit každý cizinec, aby mohl studovat v anglofonní zemi, a to hlavně pro své vlastní dobro. Hlavně pro psaní esejů je potřeba více než jen obstojná znalost jazyka. Naproti tomu v běžném hovoru se člověk samozřejmě hravě obejde bez „velkých“, hezky znějících slov – s žádnou vysokou aristokratickou mluvou jak z viktoriánské éry se tu na vás jen tak někdo tasit nebude; skutečným nepřítelem jsou především silné dialekty. Člověk si svými schopnostmi (získanými učením se čistou cambridgeskou angličtinu) může být sebejistější, stačí ale, aby na něj pak promluvil, dejme tomu, rodák třeba z hlubokého Skotska nebo nějakého koutu Irska a je ztracený. To se těžko učí, to se prostě musí odposlouchat. Takže s trochou nadsázky vlastně záleží na tom, s jakým konkrétním rodilým mluvčím bych se chtěl porovnávat… Každopádně se v angličtině tak jako tak zdokonaluji dále dnes a denně tím, že se snažím si stále rozšiřovat slovní zásobu. Angličtina má nejvíce slov ze všech jazyků na světě – to se nedá kompletně naučit ani za celý život.
Co volný čas, máte ho více než v ČR? A jak ho trávíte?
Rozhodně jsem ho vloni v prváku měl – a i v tomto akademickém roce pořád ještě mám – mnohem více něž v posledním ročníku na Open Gate. Z části proto, že většina bakalářských oborů, které jsou v Česku nebo i v Anglii normálně tříleté, je zde ve Skotsku natažená na roky čtyři, takže první dva ročníky jsou oproti dalším (prý) poměrně nenáročné. A hlavně je podle všeho pravdou to, co říká snad devět z deseti lidí, kteří si prošli martyriem zvaným mezinárodní maturita: přežiješ-li IB, přežiješ už všechno… Zatím to tak je; uvidíme, jestli to tak bude i zítra (snad ještě ano). S volným časem to tu je asi jako na každé jiné univerzitě: zdánlivě ho je hodně, samostudia je ale také dost. Důležitou roli ve volnu hrají univerzitní spolky, těch tu je bezpočet; já jsem třeba ve vedení slovensko-českého spolku, se kterým organizujeme všemožné akce a sešlosti. (Z jeho názvu je jasné, že Češi tady jsou oproti Slovákům pohříchu v menšině.) Se zbytkem času je sem tam radno nenakládat prostě nijak a jednoduše nedělat nic. To je také fajn. A každý student to umí dokonale.
Jak hodnotíte město Edinburgh oproti českým městům, například Děčínu?
Chybí jim tu řeka! Asi to na první zdání zní vcelku jako malichernost, já si ale nemohu pomoci: tomuhle městu zkrátka chybí řeka. Doma v Děčíně se nám po zámkem mohutně sune Labe. A vůbec, každé pořádné město má mít pořádnou řeku. Co by byla Praha bez Vltavy? Londýn má svou Temži, Paříž Seinu, Berlín Sprévu, o Dunaj se dělí hnedle čtyři hlavní města… A Edinburgh kromě pár mrzkých potoků nic. Jenom to studené Severní moře. Ale to se samo sebou dá prominout, jinak je to totiž krásné město. Když tu skoro před sto lety byl Karel Čapek, napsal o Edinburghu do svých Anglických listů, že je to město „pěkné, kamenně šedé a divné“ – a ve všech těch třech bodech měl pravdu. Ona všudypřítomná kamenná šeď je od skotského hlavního města neodmyslitelná a spolu s deštěm tvoří zdejší klasickou atmosféru, ale když tu jste několik ponurých měsíců sychravého počasí v kuse, umí tahle šeď být i trochu depresivní. Doma máme města pestřejší – a díky bohu za to. Divný je Edinburgh tím, že leží na kopcích, což jeho stavitelé v průběhu věků rádi řešil různými mosty a podchody – takže se tu člověku stává, že se při chůzi po jedné ulici zničehonic objeví jiná ulice přímo nad ním. U nás máme města povětšinou v údolí, a tak podobné architektonické vylomeniny postrádáme.
41
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
