Metr třicet vody ve všech místnostech, zničené veškeré zařízení, zbyly jen holé stěny a ty jsou nacucané vodou. Tak vypadá byt manželů Myslivečkových v Benešově nad Ploučnicí. Voda na ně vtrhla z několika stran. Nezachránili vůbec nic, jen synové, osmnáctiletá dvojčata, stačili sebrat svoje milované kopačky a psa.

„Nemáme doklady, peníze, oblečení, nábytek, prostě nic,“ ukazuje na holé stěny bytu Emilia Myslivečková. Osmapadesátiletá důchodkyně s rodinou tráví den v garáži. Mají tam nainstalovanou lednici, mikrovlnku, dary od radnice, nějakou židli a stůl. „To když tady celý den pracujeme, tak abychom si mohli alespoň uvařit kávu, najíst se, sednout si,“ ukazuje garáž. Přespat chodí ke švagrovi. „Strašně moc jemu i jeho rodině děkuji, nevím, co bychom si bez nich počali a samozřejmě nesmím zapomenout na všechny svoje děti, přátele, kamarády, kteří přiložili ruku k dílu a z toho nejhoršího nám pomohli byt uklidit,“ říká rozechvělým hlasem.

Dnes už je plná elánu. Ale několik dnů po povodni tomu tak nebylo. „Byla skleslá, odevzdaná, znám ji jako temperamentní ženskou, která tu všechny řídila, ale jejímu stavu po povodni jsem se nedivila. Ta rodina opravdu přišla úplně o všechno,“ říká Romana Dvořáková z realitní kanceláře Krimon. V úterý přijela k Myslivečkovým s malým dárkem. „Pořád jsme přemýšleli, jak jim alespoň trochu přilepšit. Napadl nás dárek v podobě stravenek. Pomohl manžel Jan, pracuje na děčínském magistrátu a s kolegy Jaroslavem Drahošem, Danuší Bednářovou, Lenkou Holavovou dali každý pět stravenek a ty já dneska paní Myslivečkové předám, jsou v hodnotě čtrnácti stovek a my k tomu ještě přidali žehličku,“ ukazuje Dvořáková.

Neskrývala potěšení

Emilia Myslivečková neskrývá potěšení. „Určitě za to nakoupíme maso,“ těší se žena. Je vděčná za každou pomoc. „Přijeli nějací hasič od Tábora, že prý se na nás ve vsi složili a přivezli dvě válendy a deky. To je přece moc hezké. Je vidět, že když se něco stane, lidi si pořád ještě dokáží pomoci,“ kýve souhlasně hlavou. Oblečená je také do věcí, jež získala darem. „Nejdřív jsem se trochu styděla, ale co má člověk dělat, když mu všechno vzala voda,“ říká.

Doslova ódy pěje na benešovskou radnici. „Moc dobře se o nás starají, co potřebujeme, to dostaneme, čistící i desinfekční prostředky, dostali jsme i šestačtyřicet tisíc korun, k tomu ještě třicet tisíc od kraje, tak budeme mít na nová okna,“ těší se Myslivečková.

Řeč opět stáčí na velkou vodu. Bude trvat dlouho, než se s hrůznými okamžiky vypořádá. Nikdy by nevěřila, že se do jejich domu může dostat. Potok Bystrá leží asi dvacet metrů za ním. „Nikdy se k nám nedostal. Lidé, kteří tu bydlí už léta, nic takového nepamatují, však se také říká, že to byla dvousetletá voda,“ vysvětluje. Před očima má neustále své dva syny, jak se po prsa brodí ve vodě. „Jednoho dokonce přimáčkly dveře, jak na ně voda tlačila, musel vykopnout sklo, aby se vůbec zachránil. Byl to strašný tlak, vyrazil vchodové dveře a voda se k nám valila, ta hrůza nejde ani popsat,“ vypráví.

I když z jejího hlasu už zní optimismus, vymizí okamžitě, jakmile pohlédne k zamračené obloze. „O víkendu to bylo zase hrozné, byla bouřka a my celou noc nespali. Každého většího deště se budeme bát, to v nás nejspíš zůstane navždycky.“