Turnikety, power banky nebo monitory životních funkcí. To vše je nezbytné pro zachraňování vojáků zraněných ve válce. „Já sám pomáhám už dlouho, zařídil jsem například poslání terénního auta, které nyní slouží pro první pomoc na bojišti. Ale moje možnosti jsou omezené, přitom kvalitní zdravotnické vybavení může zachránit spoustu životů,“ popisuje Taras Mykhalyna, proč se rozhodl založit sbírku na serveru: znesnaze.21.cz (ZDE proklik na sbírku)  

Nejvíce jsou nyní potřeba turnikety, tedy kvalitní škrtidla, monitory životních funkcí nebo spolehlivé zdroje elektrické energie v podobě kvalitních power bank. „To je základ, který je tam potřeba. Turniket by měl mít každý voják alespoň jeden, ideálně dva. Protože se může stát, že bude mít zranění dvou končetin. A právě zranění končetin jsou ta nejčastější.

Nyní Ukrajinu brání 1,1 milionu lidí a stát bohužel není schopen zajistit zdravotnické vybavení pro tolik lidí,“ vysvětluje Mykhalyna, jehož tatínek je náčelníkem zdravotní jednotky jednoho z batalionů 38. brigády námořní pěchoty.

Otec Tarase Mykhalyny u improvizované sanitky.Otec Tarase Mykhalyny u improvizované sanitky.Zdroj: Se souhlasem Tarase MykhalynyPodobně pomáhají i další Ukrajinci žijící v Čechách, například Mykhalynův kolega lékař podobně pomáhá jednotce, kde slouží jeho otec. „Skoro každý Ukrajinec, který žije v Čechách, má nějakého kamaráda nebo příbuzného, který je nasazený v bojích. Pokaždé, když dáme dohromady několik tisíc, pošleme to na Ukrajinu,“ přibližuje pomoc Ukrajinců žijících v zahraničí své vlasti Taras, který žije v Česku více než tři roky. Nyní se snaží zapojit do pomoci Ukrajině prostřednictvím sbírky také Čechy. Jak říká, sám se zatím s negativní reakcí nesetkal. Z potřebných 200 tisíc korun se prozatím podařilo vybrat přibližně čtvrtinu. Jeden kvalitní turniket přitom stojí okolo 30 euro.

Stejně jako Mylhalynova dřívější pomoc, i nyní by mělo ze sbírky pořízené zdravotnické vybavení zamířit k jednotce, kde slouží Tarasův tatínek. Ten dlouhé roky pracoval jako chirurg, posledních patnáct let pracoval na Ukrajině jako praktický lékař. „Je to hodně těžké, myslím na něj prakticky pořád. Doma jsem byl naposledy před rokem a čtvrt,“ říká tichým hlasem Taras Mykhalyna. S rodinou je v kontaktu pomocí sociálních sítích nebo videohovorů. Domů se ale vrátit nemůže. Pokud by přijel na Ukrajinu, již by nemohl vycestovat zpět. Tím, že žije v zahraničí, se jej povolávací rozkazy zatím netýkají.

Nikdo nečekal, že to bude tak rychle

Když loni 24. února Rusko zaútočilo na Ukrajinu, byl v tu dobu v Čechách. „Moc jsem tehdy nespal, sledoval jsem Putinův projev. Skoro každý Ukrajinec předpokládal, že se něco takového stane. Nikdo ale asi nečekal, že to bude tak rychle. V roce 2021 mělo Rusko velká cvičení, po kterých sice vojáci odjeli, ale technika zůstala poblíž hranic. Pořád jsme doufali, že se nic nestane. Navíc se posouvala data, kdy mělo Rusko zaútočit,“ popisuje své pocity ze začátku velké války na Ukrajině Taras Mykhalyna.

Jeho rodina žije na malé vesnici asi deset kilometrů od Lvova na západě Ukrajiny, ale ani tam není ušetřena dopadům války. Nad farmou, která patří Mykhalynově rodině, od začátku ruské agrese přeletělo několik ruských raket, někdy i jen několik desítek metrů nad domem. „Přibližně pět kilometrů od naší vesnice je elektrárna, na kterou Rusko útočilo,“ říká Taras Mykhalyna. Ten chce i nadále zůstat v Česku a pomáhat Ukrajině zasíláním dalšího materiálu pro zdravotnické jednotky.