Práce v novinách se pro Miroslava Radu stala na řadu let jeho každodenním chlebíčkem a prakticky druhým domovem. V různých podobách u ní zůstává do dnešní doby, už jako spokojený důchodce. „Je to paradox. Jsem sice v důchodu, ale mám méně času než za svého mládí,“ směje se vousatý muž s brýlemi v křesle ve svém domku pod hradem v Oseku.

Kolik vám v té době bylo, když byly demonstrace v Teplicích?
Je mi 72. Od té doby uběhlo 30 roků, takže se to snadno spočítá… 42 let.

Jak jste se k těm událostem tehdy dostal?
Zavolal mi dnes už bohužel zesnulý kamarád Pavel Koukal, že se v Teplicích něco děje, že prý tam jdou studenti s transparenty do ulic. Nasedli jsme do škodovky a jeli tam. Přijeli jsme na Benešák, kde se to mělo dít, ale nikde nikdo. Byly čtyři hodiny. Tak jsme nevěděli, co bude. Najednou se to začalo hrnout ze všech stran. Ve čtyři a pět minut bylo narváno. Tak jsem začal fotit. A v dalších dnech jsem s těmi studenty lítal po Teplicích po různých akcích. Vždycky se řeklo, kdy a kde a tam jsem přijel. Většinou to všechno končilo ve čtyři na Benešáku. Bylo to chaotický, tenkrát ještě veřejná bezpečnost nevěděla, co má dělat.

Neměl jste strach?
Byl to opravdu takový chaos, že nad strachem člověk ani nepřemýšlel. Já se vždy snažil vše zdokumentovat. Pravda je, že občas někoho zatkli, zatáhli do auta, když se k tomu dneska v paměti vracím, tak strach mohl být no. Ale bylo to v té době něco, co nikdo neznal, takže i takový adrenalin.

Neříkal vám někdo, tohle se fotit nesmí?
Ne, nikdo si mě nevšímal. Pravda je, že pak druhý den u mě zazvonil pán a chtěl po mně filmy. Jenže já naštěstí fotil na dva fotoaparáty, takže jsem přinesl jeden, vytáhl před ním film a dal mu to. Když se zeptal, zda to je všechno, tak jsem samozřejmě přikývl. Bylo to z foťáku, se kterým jsem naštěstí fotil méně, takže mi toho hodně zůstalo.

Jaké byly tehdy v Teplicích podmínky pro fotografování?
Většinou tma, a hlavně všude mlhavý smog. Venku se fotilo hůře než třeba na stadionu, kde bylo o pár dnů později setkání s vedením okresu Váňou a spol. To už bylo po 17. listopadu, a tam vlastně se propojily demonstrace v Teplicích s Prahou. Vystoupil tam student z vysoké školy v Praze, který informoval všechny, co se tam děje. Jenže mi vypli mikrofon. A už se to mlelo.

Vy jste byl u toho ale ještě ne jako novinář, že?
Ano, do novin jsem nastoupil až později. Zajímavé bylo, že někteří tehdejší komunističtí novináři se většinou na ty dny „hodili marod“. Potají sice pokukovali, co se děje, ale nikterak se neangažovali. Takže nás bylo málo, kdo může ty fotky dostat do novin.

Proč jste pak zvolil zrovna Průboj?
Protože tam v kulturní redakci pracoval právě Pavel Koukal, který mě na ty demonstrace upozornil. Takže jsem tam za ním přijel a nabídli jsme ty fotky tehdy vedení. Tenkrát nám na to řekli, že to je moc pěkný, ale že to nemůžou vydat. Prý možná později, až se situace uklidní. Všichni se toho báli, protože ještě ani pořádně nevěděli, o co jde. Vydali je až po pár dnech, kdy už byl jasný převrat v zemi, a sirény oznamovaly generální stávku.

Kdo vás vůbec přivedl k fotografování?
Před víc než padesáti lety jsem potkal kamaráda Oldřicha Hradeckého. Dělal hodináře, ale i amatérsky fotil. Ten mě k práci s fotoaparátem tehdy přivedl, a já u ní zůstal.

Musí mít fotograf, který to chce dělat profesionálně, na focení talent?
Určitě tam někde musí být trocha toho talentu, jinak bych třeba ani já tuto práci, která musí být zároveň koníčkem, dělat.

Co jste fotil předtím, než jste začal dělat v novinách?
Fotil jsem vše možné. Ale já k fotkám pro noviny měl blízko už i předtím. Dělal jsem na okresním kulturním středisku a také jsem pracoval před revolucí třeba v Pozemních stavbách, kde jsme vydávali podnikové noviny. Takže jsem o tom už něco věděl. Proto, když jsem pak dostal hned po revoluci nabídku jít do Průboje, tak jsem neváhal.

U novin zůstáváte dodnes. Kromě toho, že fotíte pro náš Deník, jaké máte ještě aktivity?
Jsem v důchodu, pracuji na úvazky. Třeba pro Deník, na autodromu v Mostě, fotím si pro zábavu, pracuji také jako aktivista na hradě Rýzmburk, kde s přáteli zabezpečujeme hrad, aby nespadl, a děláme tam různé akce. Také ho tak trochu hlídám. Já to mám ze všech ke hradu nejblíže, bydlím totiž pod ním.

Nafotil jste tisíce záběrů. Co označujete za nejlepší úlovek své dosavadní kariéry?
Nejlepší úlovek byla fotka havárie horkovzdušného balonu na komíně v Trmicích, za kterou jsem získal první místo v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo, v kategorii aktuální fotografie série snímků.

Takové nehody se ale nedají naplánovat, to jste musel mít štěstí a být v pravý okamžik na správném místě, nebo jste ten let sledoval od začátku?
Samozřejmě, že to byla vlastně trochu náhoda a štěstí. Původně jsem si naplánoval jiný záběr a situaci ve vzduchu. Jel jsem zrovna z redakce domů a z dálnice u teplárny vidím nádherný balon. Tak jsem zastavil a čekal jsem, až se balon dostane mezi komíny, protože jsem si říkal, že to bude hezká fotografie. Připravil jsem si teleobjektiv a fotím balon mezi komíny. Najednou změna a balon visí na jednom z nich. Pak se utrhl, spadl asi deset metrů, a pak se znovu zavěsil na komín. Viděl jsem jen, jak v koši schovaly hlavy lidí. Naštěstí koš uvízl hned vedle žebříku a lidem se povedlo zachránit. Vše jsem tedy nafotil, jedu zpět do redakce, a musely se samozřejmě předělat noviny. Když jsem jel pak domů podruhé, na dálnici už stáli kolegové. Fotograf Libor z ČTK na mě ukazoval, že jsem „dvojka“, a že jedu pozdě. Já se jen v klidu pousmál, řekl mu přes okno v autě, že už mám nafoceno. Nechtěl mi to nejdříve ani věřit.

To jste měl fakt kliku…
Nebyla to jediná havárie vzdušného balonu, kterou jsem zachytil. Byl jsem svědkem i jiné havárie u Litvínova, kterou mám také nafocenou. Od té doby mne nikdo nechce k balonům pouštět.

Máte pravděpodobně největší sbírku černobílých fotografií nejen z roku 1989. Jste držitelem prestižní fotografické ceny Czech Press Photo. Vaše fotografie jsou nedílnou součástí médií na severu Čech už desítky let. Máte výstavy svých fotografií. Zkušeností tedy celá řada. Když srovnáte práce fotografa v novinách dříve a nyní. Kdy to bylo lepší?
Tehdy ta práce byla úplně jiná než dnes. Hlavní rozdíl je v tom, že se fotilo na kinofilmy, a ne digitálně jako dneska, kdy fotografii můžete poslat do redakce hned z místa pořízení a je k dispozici za pár minut. Je potřeba si uvědomit, že dříve se musel film nejprve vyvolat, pak z něj udělat fotky, a to se ne vždy dobře podařilo a hlavně včas. Navíc dneska je i jiná práce v terénu. Já měl tehdy obrovský rádius pro svoji práci. Od Jablonce, Liberce až po Chomutov a Louny. Vstával jsem v sedm a vracel se domů v jedenáct večer. Za den jsem nalítal stovky kilometrů. Fotil jsem třeba hokej v Liberci, druhý byl v Kadani a to jsme museli stihnout udělat, aby to šlo do vydání. To si ti, kteří to nezažili a fotí dnes na digitál, ani nemohou uvědomit. Film z Liberce se tehdy třeba posílal autobusem. Nebo jsem ho vyvolával v autě během cesty. Dal jsem ho do vývojnice, než jsem vyrazil. Pak jsem musel zastavit, abych tam nalil ustalovač. V Ústí ho vyložil v redakci, a pokračoval jsem dál na další akce. To si dnes nikdo ani nedokáže představit.

A nechybí vám někdy ten zápach chemikálií, červené světlo v temné komoře a měření fotografií pravítkem?
Někdy mám absťák. Doma mám stále svoji dřívější výbavičku. Vyvolávání černobílé fotografie je ale dnes hodně finančně náročné. Digitální doba vše otočila. Dříve byla drahá barevná fotka, dnes je to naopak. Chemickým procesem vyvolaná černobílá fotka je vzácnost.

Čekal jste někdy na fotografování akcí zbytečně, že by to pak nevyšlo, jak jste si představoval?
Takových situací byla celá řada. Vzpomínám si třeba na pikantní zážitek, jak senzacechtivá média čekala na Woodyho Allena, který měl přijet do Ústí nad Labem. Takovou fámu dal tehdy do oběhu Josef Formánek s kamarádem. Přivezl člověka podobného tomuto věhlasnému režisérovi a všichni novináři jsme mu to zbaštili.

Přistupujete k fotografování stále se stejným respektem?
Každé focení je pro mě top událost. Záleží mi na dobrých záběrech. Proto jsem také patřičně vnitřně nervózní. Třeba v novinách, když vím, že se něco stalo a jedu na místo, tak to začíná už po cestě. Přijedu včas? Bude tam co fotit? Pustí mě tam policie?
Jak to udělat, aby to nebylo stejné? A to mě tak vnitřně svírá. Nakonec se to ale většinou vždy všechno povede a dostaví se pocit blaha. A to si myslím je na práci fotografa nejdůležitější. Mít pocit z dobře odvedené práce. Když se na to pak zpětně podívám, a jsem s tím spokojený.

Miroslav Rada
• Mirek Rada: 72 let, fotograf v důchodu
• Do novin nastoupil po samotové revoluci. Začínal v Průboji, kam ho přivedl Pavel Koukal.
• Dnes pracuje pro Deník, na úvazek na Autodromu Most. Fotí pro zábavu, pracuje také jako aktivista na hradě Rýzmburk, kde s přáteli zabezpečují hrad, aby nespadl, a dělají tam různé akce.